Naše cesta k lamům
Reportáž z cesty po Indii a Nepálu, Klára Kazelleová
Je 16. února – tedy pár dní před plánovaným odletem do Indie a Nepálu – a my odhodlaně obcházíme studentské agentury kvůli mimořádné slevě letenek. Téměř na poslední chvíli byl náš levný let otevřen a naše víza vyřízena. A tak nedočkavě balíme batohy a 19. 2. vyrážíme směr Bombaj, Indie.
Kdo přichází do země, jako je Indie, s duchovním úsměvem na rtech a předtuchou velkého rozvoje, zažije poměrně rychle šok. Indie je země převážně hinduistická, a proto zde díky vychytralému systému kast najdeme jak miliónová auta a přezdobené hotely, tak naprosto nemajetnou spodinu, válející se po ulicích. Tyto chodící mrtvoly přežívají snad jen ze vzduchu a pevné víry v karmu. Kde je však onen potřebný soucit? Ten se poněkud vytrácí z kapes bohatých hinduistických rodin.
Po probrání se z kulturního otřesu absolvujeme projížďku taxíkem okrajovou částí města. Pohled z prastarého auta do ulic nám připomíná spící „pohřebiště” chrchlajících nemocných těl. Asi po hodině jízdy se ocitáme na centrálním bombajském nádraží. Situace vypadá jako v komickém filmu. V hale velikosti hangáru leží na zemi stovky lidí. Mezi nimi sedíme my, obklopeni asi třiceti Indy, kteří z nás po několik hodin nespouštějí oči. Pauzu si dávají pouze ve chvíli, kdy balí pořádný smotek ganji (marihuany).
Během noci se pro nás toto nádraží stává restaurací i ubytovnou. Lidé zde rozpačitě pobíhají, rozhazují rukama a s prapodivným anglickým přízvukem vykřikují: „Big crash!!! Big accident!!! No trains.” Naši noví indičtí přátelé nás ochotně ujišťují, že žádné vlaky nejely, nejedou a nepojedou. Ráno se skutečně dozvídáme, že se na cestě do Nového Dillí srazilo několik vlaků. Do hlavního města jede proto jen jeden, kterým míří „celá Indie” do svých domovů. A tak nás čeká vyčerpávající boj o lístky a běh do přeplněných vagónů.
S pocitem zaslouženého oddechu se konečně „řítíme” směrem na Nové Dillí. Vlak se závratným tempem ubírá vpřed a protože nemáme moc času, nedokážeme bez rozpaků přijmout fakt, že cestujeme s vadnou lokomotivou. S úlevou, že jsme její opravou (či jen úpravou?) neztratili příliš drahocenných minut, se opět rozjíždíme. Ovšem poněkud netradičně opačným směrem. Na otázku, proč couváme, nám je jednou milou indickou, anglicky hovořící rodinou sděleno, že se pro výluku na trati po osmi hodinách jízdy opět vracíme do Bombaje, a to proto, abychom mohli vyrazit jinou cestou, která nám přinese pravděpodobně „jen” den zpoždění. A tak ve strachu, že nestihneme polskou skupinu, ke které se máme v Dillí připojit, odpočítáváme každičký kilometr.
Vše nám ale nakonec vychází. U tržiště Main Bazar v Novém Dillí si podáváme ruce s našimi polskými spolucestovateli a již rozrážíme krajinu v pronajatém rozkodrcaném autobusu značky TATA směr Nepál. Tento dopravní prostředek nám neustále připravuje překvapení v podobě naražených žeber, prochladnutých ledvin a silné bolesti v krku způsobené průvanem z netěsnících oken. Jako atrakci číslo jedna jsme označili půlmetrové výskoky nad sedadlo zakončené dopadem našich těl na železnou konstrukci, neboť indické a nepálské silnice mají podobu za sebou naskládaných retardérů.
První buddhistickou zastávkou je pro nás Lumbíní. Toto místo bylo rozpoznáno jako Buddhovo rodiště až ve 20. století podle původního sloupu z doby krále Ašóky. Navštěvujeme chrám Dharma Sumi Buddha Bihara a chrám s autentickým reliéfem znázorňujícím Buddhovo narození. Celý komplex se nyní dostavuje bez použití novodobé techniky, pouze z původního materiálu, aby se tak dosáhlo maximální hodnověrnosti. Ta je poněkud narušována žebrajícím mnichem v „komerční meditační pozici” s turistickou málou. Celou atmosféru doplňují obchůdky se všudypřítomnou Coca-Colou a stánky se soškami Buddhy, které jen s notnou dávkou fantazie připomínají historického Buddhu Šákjamuniho.
Naší další zastávkou je hlavní město Nepálu – Káthmándú, které leží ve výšce 1324 m n. m. Pro nás se na pár dní stává klidnou oázou na naší chvílemi neurotické „tour“. Možná to je jen náš subjektivní pocit, ale Nepálci na nás působí poněkud čistějším a důstojnějším dojmem než obyvatelé Indie. Zřejmě je to způsobeno i vysokohorskými klimatickými podmínkami, ve kterých se většina Nepálu nachází.
Počasí v Káthmándú je poněkud neobvyklé. Ve městě, kde téměř neprší, kličkujeme mezi proudy deště a otravnými prodejci plastových buddhistických sošek a skleněných mál. Naše mokrá výprava na vrch Svájambhú se stejnojmennou stúpou je přeci jen „osvícena” slabými paprsky slunce. A tak mnohem radostněji platíme vstupné a nedobrovolně se dělíme o zbytky svačin s dotěrnými, ale roztomilými opičáky.
Pod Svájambhú se nachází poměrně nový klášter Lobpöna Cečhua rinpočheho, prvního učitele lamy Oleho. Máme možnost se zúčastnit mnišské praxe Ňungnä v hlavní gompě. Mladí žáčci nesetrvávají v nehybné soustředěné meditaci, ale vesele po sobě házejí rýží, pošťuchují se, popřípadě pospávají. Po sezení jako všichni malí energičtí chlapci pobíhají po klášteře, hrají fotbálek či „hakoš” (oblíbená hra západních „skejťáků“). Celková atmosféra kláštera je tak velmi svěží a radostná.
Za jedinečnou soukromou audienci u rinpočheho vděčíme naší milé přítelkyni, kterou jsme „náhodou” objevili při obcházení stúpy. Její schopnost vnímat sílu požehnání naprosto uvolněně a bezprostředně nás dovedla až do soukromí Lobpönova pokojíku. A tak sedíme tváří v tvář realizované bytosti, popíjíme čaj a odtrháváme kousky chleba. Rinpočhe v místnosti je i není a my si s ním povídáme i nepovídáme. Nakonec jej opouštíme plní požehnání a silných dojmů.
Následující den přijíždí lama Ole a už se jede ve velkém stylu iniciací a „blessingů” (požehnání). Lobpön Cečhu uděluje iniciaci na Milaräpu v nádherně zdobené gompě, kde je na stěnách vyobrazen Milaräpův životní příběh, takže podmínky máme ideální. Společnost Lobpöna Cečhua, Oleho, Hannah a Caty doplňuje lama Kalzang s věčným úsměvem na tváři. Ten nám také ochotně pomáhá s výběrem sošek pro centrum.
Ale to už míříme naprosto neuvěřitelnou rychlostí v džípech do indického Kalimpongu. Spolu s koncem mých žaludečních problémů se láme i jazyková bariéra mezi mnou a polskou skupinou, můj slovníček se přestává omezovat jen na pojmy „poťong” a „češť”, a tak začínáme konečně vzájemně komunikovat.
V Kalimpongu je připraveno setkání s hlavou linie Karma Kagjü – 17. Karmapou. Neviděla jsem jej v Evropě, nemohu tudíž posoudit změny, ale podle ostatních Thaje Dordže zmohutněl a nabyl značné síly. Iniciace uděluje bez neustálých kontrolních pohledů na Oleho a Hannah, dokonce přestává využívat překladu z tibetštiny a hovoří sám plynnou angličtinou. Společně se všemi zúčastněnými se vytváří silné energetické pole a svěží atmosféra vtipů a úsměvů. Ole s Hannah se výtečně baví. Při púdže Mahákály Ole pohupuje hlavou do rytmu jako na party. Poněkud to neladí s přístupem našich kolegů na západ od Aše, kteří zaujímají při každém setkání nábožnou, důstojnou a silně koncentrovanou pozici. Ale každému, co jeho jest...
Ke konci výpravy se dostáváme do Bódhgáje, místa, kde dosáhl historický Buddha Šákjamuni ve svých 35 letech „osvícení” – stavu, kdy rozpoznal, jakými věci jsou, tj. plně rozvinul potenciál lidské bytosti. Objevil, že mysl není žádnou věcí, že je neomezená jako prostor.
Bódhgája je kouzelné místo nabité energií se stromem bóddhi, kde se setkáváme hned s několika rozdílnými přístupy a pohledy na praxi. Pro nás toto místo symbolizuje radost a klid. Přesto zde není výjimkou setkání s rozhněvaným křičícím mnichem, který na posvátném místě nezvládá krotit své emoce. Nepřekvapují nás ani skupinky Japonců, kteří brečí a křečovitě objímají vzácný strom. Naprosto nepostradatelnou součástí jsou pak umrlčí hlasy žebráků zpoza zdí areálu a dotěrní obchodníčci s kýčovitými pohlednicemi. A taková je celá Indie: paradox za paradoxem.
Poněkud vyčerpáni i nabiti buddhistickou energií, naštvaně i vesele, nadšeně i otráveně, se blížíme k závěru cesty do báječného místa nad Gangou – do Váránasí. Toto město je jedno z nejzajímavějších míst Indie. Na zdejším hinduistickém pohřebišti jsou ostatky mrtvých lidí spalovány a vhazovány do Gangy. Tímto aktem dosahuje bytost podle hinduistů okamžité „předplacené“ nirvány.
Teď nás čeká už jen „oblíbená” cesta vlakem z Váránasí do Bombaje a zpáteční let. Během necelého měsíce jsme měli možnost navštívit řadu buddhistických posvátných míst a získat potřebnou sílu a požehnání k další praxi.
Cenné bylo uvědomění si, jakým úžasným prostředím pro rozvoj je svobodná Evropa a zejména naše nepříliš chudá a nepříliš bohatá země s dobře fungujícími centry, která v posledních letech podle slov lamy Oleho rostou jako houby po dešti...