Marek Witek
Příběh částečně podepřen autentickými fakty
V roce 1981, když mi bylo 16 let, přinesl jeden kamarád do oddílu karate, ve kterém jsem cvičil, xerokopie textů zenových mistrů a to byl můj první vědomý kontakt s Buddhovým učením.
Byly to zenové koany neboli druh povídek, které obvykle obsahují otázky, na které nemůžeme odpovědět pomocí logického a analytického způsobu myšlení.
Tyto koany tehdy pro mě nebyly ani trochu stravitelné a celý buddhismus se mi zdál být velice neskutečný a odtržený od reality světa, který mě obklopoval. Zdálo se mi, že vede k izolaci od světa a že je to dobrá nabídka pro lidi s myslí mnichů.
Samozřejmě jsem tehdy neznal ani jednoho člověka, který by byl buddhistou, takže moje pocity byly vybudovány na základě toho, co bylo předáváno v knihách, a na základě představ.
Rovněž samotné pojetí nirvány - v těchto textech představované jako dosažení jiné skutečnosti, ve které není utrpení a která je stavem hlubokého klidu - nebyla pro náctiletého přeplněného touhou po prožívání života příliš přitahující perspektivou. V té době jsem se snažil poznat všechny možné filozofické a náboženské systémy, abych si vybral ten, který mi bude připadat nejpravdivější a vedoucí k trvalému rozvoji.
Nějakou dobu jsem se zajímal o jógasútry indického mistra Patandžaliho, ve kterých byly popsány různé metody cvičení koncentrace.
Ale po několika letech jsem si uvědomil, že všechno to duchovní hledání moji osobnost příliš nezměnilo a že i nadále stojím před těmi stejnými rozpory a otázkami, jaké jsem měl na počátku. Pochopil jsem, že celé duchovní hledání je bez nalezení opravdového učitele a autentické linie přenosu zbaveno hloubky a významu.
Nějaký čas poté jsme poznali Jacka, který bydlel nějakou dobu v Opoli a který dříve praktikoval Diamantovou cestu. Vyprávěl nám o lamovi Olem a o centru v Kucharech. Byl rok 1987.
Tehdy jsem se poprvé dozvěděl, že do Polska přijíždějí učitelé Diamantové cesty. Tehdy bylo v Polsku období končícího komunismu, prázdných regálů a dominující barvou byly nejrůznější odstíny šedi.
Informace o tom, že existují metody přinášející trvalé štěstí a autentický rozvoj pro dobro druhých, se mnou zatřásla jako výbuch atomové bomby. Hned potom jel můj přítel Radek do Varšavy, aby se setkal s lamou Olem a s Lobpönem Cečhuem. Po jeho návratu jsem mu položil nejdůležitější otázky svého života:
Jestli si myslí, že metody Diamantové cesty opravdu fungují, a jestli učitelé, kteří je učí, jsou opravdovými mistry?
Odpověď na obě otázky byla kladná - bylo to ono! Opravdový rozvoj.
V té době se už objevilo několik knížek týkajících se buddhismu. Po jejich přečtení jsem se rozhodl setkat se s prvním buddhistickým učitelem, který do Polska přijede.
Prvním učitelem, kterého jsem potkal, byl Džamgön Kongthul rinpočhe a díky souhře mnoha karmických "náhod" jsem se k němu dostal na individuální rozmluvu, kde jsme spolu s jedním Srbem přijali útočiště. Byl jsem šťastný. Dozvěděl jsem se, že svět je jako sen a to sen, který má hluboký smysl.
Nedlouho poté jsem potkal lamu Oleho a Cečhua rinpočheho. Oba byli neskutečně fascinující, ale to, co mě pohnulo, obzvlášť u lamy Oleho, byla jeho bezprostřednost a blízký svazek s žáky. Rozhodl jsem se, že si ho pořádně prověřím.
V té době přijíždělo do Polska opravdu hodně rinpočheů a buddhismus tady měl trochu kostelní charakter. Prováděli jsme tibetské rituály a zpívali jsme tibetské texty. Opravdu to moc nepřipomínalo náš současný moderní západní buddhismus plný radosti.
Potkal jsem také učitele z jiných škol - Gelug a Ňingma - ale nejhlubší svazek jsem cítil s Kagjü, zvláště pak s lamou Olem.
Intelektuální způsob přenosu školy Gelug mi vůbec nevyhovoval. Když jsem jedenkát mluvil s Alexandrem Berzinem, učitelem ze školy Gelug a blízkým žákem Dalajlamy, o možnosti realizace podstaty mysli námi samotnými teď a tady, řekl mi, že je to prakticky nemožné. Připomněl jsem mu životní příběh Milaräpy a on mi na to odvětil, že Milaräpa žil před 1000 lety v Tibetu. Jeho optimismus pro mě příliš uchvacující nebyl.
Potkal jsem také Namkhaie Norbua, mistra dzogčhenu. Zdálo se, že je opravdu učitelem plným síly, ale necítil jsem příliš silné pouto s jeho žáky. Mohl jsem si tedy vědomě vybrat a samozřejmě jsem si vybral Kagjü.
Snažil jsem se být s lamou Olem co nejčastěji - v rámci mých studentských možností - cestovat s ním, ale všechno bylo tehdy omezeno ekonomickou a politickou situací. Každé získání pasu hraničilo se zázrakem. Ale i přes mnohé překážky se mi dařilo lamu Oleho potkávat tak často, aby náš svazek rostl, až jsem nakonec pochopil, že on je tím učitelem, od kterého se chci učit, a že toužím rozvinout jeho vlastnosti. Zvláštní bylo pochopení, jak je milující a plný síly. Fascinoval mě svojí radostí, svěžestí a neohrožeností. A ještě jedna jeho vlastnost mě velice dojala - pracovitost. Myslím si, že lama Ole je nevíce pracujícím člověkem na světě. Podobně jako Marpa přenesl buddhismus do Tibetu, Ole přinesl živý buddhismus do celého západního světa. To mě neustále inspiruje. Máme veliké štěstí, že můžeme být jeho žáky.
Než jsem potkal buddhismus a především než jsem potkal realizované učitele, měl jsem hluboké pochybnosti týkající se konečného smyslu života. Vedl jsem hodně radostný a svobodný život, ale po nějaké době jsem pochopil, že všechny příjemné věci nejsou schopny uspokojit moje potřeby štěstí. Dobré party, alkohol a děvčata nedokázaly přehlušit potřebu pochopit, kdo jsme a proč se ta koule otáčí. Byly to opravdu bolestné pocity.
Věci, které jsem dělal, mi na jedné straně přinášely spokojenost a mnohokrát jsem cítil psychologický nadbytek a štěstí, na druhé straně jsem hluboce cítil nesmyslnost přetrvávání v ohraničeném a podmíněném světě.
Setkání s buddhismem dalo celému mému životu novou kvalitu. Tou kvalitou je svoboda a nepodmíněná radost - které stále více pronikají mým životem.
Myslím si, že předávání dharmy zapřičiňuje, že reprezentujeme určitý styl a měli bychom být schopni ten styl udržet (tak zvaný "pevný horní ret"). Mimo to je nádherné, že se můžeme dělit s jinými o hodnoty, které považujeme za plné významu a přinášející lidem štěstí.
Myslím si, že je to nejlepší věc na světě. Všude mám přátele, cestuji, setkávám se s nimi, učíme se od sebe navzájem a vytváříme dokonalé věci. Neustále pozoruji, jak se rozvíjíme.
Ve skutečnosti si myslím, že určitým způsobem jsme učitelé všichni. V naší práci, v rodině a ve společnosti jsme nejčastěji jedinými buddhisty, díky čemuž má naše chování vliv na to, jak lidé na buddhismus pohlížejí.
V tomto životě mám veliké štěstí, že mohu dělat ty věci, které dělám rád a ke kterým mám plnou důvěru, že jsou plné významu a že přinášejí lidem trvalé štěstí.
Zároveň se snažím nepřipoutávat se k tomu, co dělám. Dnes učím buddhismus, ale zítra mohu například pracovat v sociální sféře nebo prostřednictvím karate učit lidi práci s tělem a myslí.
V každé situaci se můžeme snažit být užiteční pro druhé. Neustále máme velmi mnoho možností. Vydělávám sám na sebe. Mám firmu a spojuji to s vyučováním dharmy. To dává hodně nezávislosti.
Jednoduše jsem šťastný.