Interview s lamou Olem Nydahlem
Centrum Karma Kagjü, Brno, září 2000
Co si myslíš o vývoji buddhismu v Česku v poslední době?
Myslím si, že berete věci za pravý konec, jak říkáme v Dánsku, děláte výbornou, solidní práci. Skutečně to na mě dělá dojem, zvláště kvalita a způsob, jakým umíte spolupracovat jako skupiny. Tady v Česku – až na malý konflikt mezi dvěma centry nebo skupinami – jsme neměli žádné potíže uvnitř skupin a je tady úžasná soudržnost ve skupinách, což si myslím, že je velmi slibné do budoucna.
Je možné udržet živou formu západního buddhismu? Není tady nebezpečí, že by se z toho mohla stát ztuhlá insitutce bez opravdových jogínů?
Myslím, že ne. Myslím si, že skutečnost, že vyjadřujeme také naše politické názory o ochraně naší západní svobody i proti silnému vlivu islámu a tak dále, v podstatě zajistí, že budou k buddhismu Diamantové cesty vždy přicházet ti nejsvěžejší a nejlepší lidé a to opět znamená, že budeme zůstávat svěží. Žádná organizace není lepší, než lidé, kteří ji tvoří, a já si myslím, že my vlastně již jsme skvělí lidé a že budeme i nadále přitahovat ty nejlepší z naší generace. Opravdu si to myslím.
Mohou buddhistické nauky ztratit svou kvalitu, když západní učitelé nejsou školeni tradičním způsobem?
No, to záleží na tom, co chcete předat. Samozřejmě, že existují praxe, na které je potřeba dlouhá doba a hodně studia. A to jsme zajistili. Více méně jsme udělali z Francie rezervaci, kde jsou udržovány různé věci, které nejsou tak užitečné v dnešní době, ale které by se neměly ztratit, protože je předal Buddha, a které by mohly být někdy v budoucnosti opět zajímavými. Takže si myslím, že zachováváme všechno. Je tady Francie, kde jsou udržovány tyto věci, a dále, ve všech těch zemích mezi Londýnem a Vladivostokem, praktikujeme ten druh buddhismu, který je zaměřen na život, kdy můžeme říct, že pohlížíme na všechno, co se děje, jako na karmu bytostí a motivaci, neboli zralost, se kterou jednáme, chování naší mysli v souvislosti s těmi věcmi – to nahlížíme jako znak našeho rozvoje. Takže, neřekl bych. Myslím si, že buddhismus je pro meditování, je pro studium, je pro nejrůznější věci, ale hlavně je pro život. A co se týče živého buddhismu, užívaného buddhismu, tady mě nenapadá lepší situace, lepší příležitost než ta, kterou máme nyní. Na co nesmíme nikdy zapomenout, je, že spousta věcí, které lidé dělali při studiu atd., jsou věci, které jsme se naučili ve škole. To vlastně lidé, kteří dělali dlouhá odosobnění na různých místech, učili se základy, učili se o tom či onom a další věci, mám na mysli věci, které známe již ze školy. A protože máme tak vysokou obecnou úroveň vzdělání, tak je možné snadno pokračovat z tohoto bodu a zaměřit se na mysl. Proto tedy nepotřebujeme dlouhá období apod., protože jsme je již absolvovali v mládí.
Jaký je rozdíl ve vztahu učitel-žák ve starém Tibetu, kde měl učitel jen jednoho nebo několik žáků, a v současném západním buddhismu, kdy má učitel stovky nebo i tisíce žáků?
No, v podstatě to není až tak přemrštěné, jak bychom si mysleli. Můžeme říct, že v Indii měl často učitel, řekněme, malý počet žáků nebo ten vztah byl velmi intenzivní a osobní atd. Ale již v Tibetu měl Guru Rinpočhe 25 zvláštních žáků a spoustu lidí, kteří k němu přicházeli, k Milaräpovi přicházela spousta lidí – již v Tibetu se to vlastně rozšiřovalo velmi silně a důležité je, aby lidé trvale viděli centra jako čistou zemi neboli energetické pole učitelů. To je důležitá věc, aby chápali, že centrum je aktivitou svého učitele. A opět, díky našemu dobrému abstraktnímu vzdělání, protože nejsme žádní sedláci nebo kočovníci, ale chodili jsme do školy a na univerzity atd., můžeme takové věci chápat mnohem snadněji než dříve – že prostor je všeprostupující, že prostor obsahuje informace, pokaždé, když klepnete myší počítače, tak se to můžete dozvědět, že? Takovéto věci jsou tedy dnes mnohem snadněji chápány než dříve. A díky tomu je pro lidi snadnější pociťovat, že jsou neustále v energetickém poli, že jsou ve stálém kontaktu s učitelem prostřednictvím skupin, prostřednictvím vlastního rozvoje a prostřednictvím věcí, které rozvíjejí. Vlastně je to skvělá věc.
Co bys poradil nově založeným buddhistickým skupinám při řešení vnitřních konfliktů?
Je to v podstatě zcela individuální. V některých zemích se lidé nejdříve hádají, pak spolupracují, jinde lidé nejprve spolupracují a pak se hádají. Mám na mysli, že je to národní záležitost. V Dánsku jsme se hádali dvacet pět let a dnes spolupracujeme. Skupina je prostě jako lidská bytost. Neustále nasává energii, vyjadřuje se, pořád se něco děje. Řekl bych, že zůstáváme čestnými členy, všichni z nás, chci říct, že vždy respektujeme idealismus, který se objevil, ale zároveň, pokud si myslíme, že bychom měli být idealističtí jiným způsobem, než si myslí ostatní, je to také v pořádku. It‘s all right that sometimes people are not agreed. Chci říct, že lidé se neshodnou, když pracují za peníze a neshodnou se v rodině, jak by se tedy mohli shodnout ve skupině? Na druhé straně, zatímco pracujeme pro idealismus a protože náš cíl je mnohem větší než všechno, co máme, tak bychom vlastně měli umět být opravdu dobří přátelé, protože shromažďujeme dobrou karmu bez ohledu na to, co tady děláme. Takže dlouhodobě to bude dobrá věc. A vy v Čeksu jste velmi vyspělí, to vám chci říct. Ve srovnání s dramaty, která máme v Jižní Americe, je to tady krásné a snadné.
Je dobré poslouchat příliš hodně moderní hudbu? Zdá se, že impulzivní hudba zanechává hluboké otisky v mysli. Nemyslíš, že by se to později mohlo stát překážkou v praxi?
Myslím si, že když si najdete nějaký čas na meditaci a nepobíháte po celou dobu kolem s hudbou na uších, ale ponecháváte si určitý odstup, tak to není tak zlé. Ve skutečnosti je to otázka toho, jak se lidé cítí. Já se nejlépe soustředím bez hudby. Ale lidé jako Tomek se nejlépe soustředí s hudbou. Takže si myslím, že je to individuální. Já mám rád dobrý rytmus v kostech, ale pak se přesunu a pak by ty správné věci nemusely být pro mě tak přesné, pečlivé, tak je to lepší bez hudby. Myslím si, že je to individuální.
Má hněv na sebe sama stejné následky jako hněv na někoho jiného?
Hněv na sebe sama obvykle lidi “zmrazuje”, myslím, že se z nich stává něco jako roboti, nevěří sami sobě a tak dále. Myslím si, že hněv na sebe sama obvykle zbavuje karmy, zatímco hněv na někoho jiného může vytvářet karmu. Na druhou stranu, hněv na sebe sama může zanechávat velmi špatné otisky v mysli. A já si myslím, že každý by se měl pokusit být svým nejlepším přítelem a vidět na sobě ty nejlepší vlastnosti a možnosti a vyhýbat se tak problémům v budoucnosti. Myslím si, že když se nemůžeme sami sebe zbavit, měli bychom se mít rádi. Starý verš říká: „Když nemůžeš dostat toho, koho miluješ, miluj toho, koho dostaneš. Myslím, že to je od skupiny Jefferson Airplane.
Je strach rušivá emoce? Jak bychom na něj měli pohlížet a jak s ním pracovat?
Strach je ve skutečnosti na tom vzdáleném konci v řadě emocí. První je nevědomost, pak je nařadě připoutanost a averze, pak chamtivost a závist a ten hloupý druh pýchy. A pak, na druhé straně od hněvu, ve třetí řadě, je strach. Strach vzniká v podstatě proto, že jsme naplnili svou mysl dojmy, které jsou nepříjemné, viděli jsme nepříjemné a obtížné věci, nebo jsme na ně mysleli, zažili jsme je nebo vnímali. Pokud si tedy toto dovolíme, tak když se naše mysl podívá zpět sama na sebe a uvidí tyto různé věci, tak se jí to nelíbí. Prostě se jí to nelíbí.
A jak se toho můžeme zbavit?
Tím, že budeme neustále provádět dobrá přání. Myslím si, že bychom mohli zavřít polovinu blázinců na světě, kdyby se lidé prostě naučili desetkrát za den se posadit a skutečně přát všem bytostem mnoho štěstí. Myslím, že dobrá karma, kterou se tímto mysl naplní, by mohla zajistit zrušení mnoha psychiatrických ústavů. Opravdu si to myslím. Je to prostě tak, že lidé mají v mysli věci, které nedokáží zvládnout, takže když se na ně podívají, reagují na ně strachem. Kdyby lidé měli v mysli jen dobré věci, neměli by se čeho bát. Každý je jako ty, každý chce štěstí, chce se vyhnout utrpení – na světě je tolik možností, je to tedy otázka nalezení inteligentního způsobu jak věci zvládnout.