Všední den jogína

Lama Ole Nydahl

V Tibetu byla jedna stará linie, která se věnovala především púdžám (meditace zpívané v tibetštině). Potom vznikla další, zcela nová, která se zaměřovala hlavně na debatování a studium nauk. Další škola, která se objevila o trochu později než naše, se zaměřovala především na vědecké aspekty dharmy a psaní textů. A nakonec zbývá naše tradice Kagjü, linie ústního odkazu, která se zabývala hlavně praxí.
Jsme linií jogínů, která má svůj původ v Tibetu. Našimi velkými příklady jsou mistři jako Milaräpa, Marpa a Karmapové. To znamená, že osvícení není něčím vnějším, co je přeplněno různými názory a myšlenkami. Není ani něčím abstraktním a nereálným, ale bezprostředně se dotýká našeho života. Právě proto, že jsme linií praxe a ne pouze intelektuální školou, je velice důležité, abychom si v životě kladli otázky, které v sobě nosíme. Neměli bychom se jed-noduše spokojit s nějakou starou věcí jen proto, že ji praktikovali tisíc let v Tibetu. Musíme se ptát sami sebe, co to má s námi společného. Stejně tak důležité je opravdu vše zkoumat, abychom na ulici neustále znovu a znovu ověřovali to, co jsme se naučili a toto pochopení využili k užitku druhých i svému. Díky tomu také spatříme, jak daleko jsme se do-stali a jak užitečné jsou Buddhovy metody pro náš život na Západě.
Teprve v tomto okamžiku se staneme opravdovými držiteli linie, teprve potom začneme předávat požehnání. Po-žehnání není ukryté ve slovech nebo ve starodávných systémech. To, co je opravdu důležité, získáme jen díky prožitku psychického nadbytku, jistoty, síly a toho, co získáváme, když používáme různé metody práce s myslí a co potom díky vlastnímu pochopení a síle předáváme dál.
Proto bych nejprve chtěl trochu popsat toho, koho označujeme jako jogína. Kdo vlastně jogín je? Při pohledu na tibetskou kulturu spatříte, že v ní existují tři úrovně praxe. Jsou zde mniši a mnišky, jejichž zvláštním znakem je, že se co nejintenzívněji koncentrují na to, čemu se mají vyhýbat na vnější úrovni. Věnují velkou pozornost svým činům těla, řeči a mysli a snaží se izolovat od všeho, co přináší utrpení a způsobuje problémy. K tomu jim slouží celá řada slibů.
Kdybychom však všichni byli mnichy a mniškami, svět by se vůbec nerozvíjel. Nebyly by děti, které by vydělá-valy na naši penzi, neexistovalo by hospodářství. Tímto způsobem by nic nemohlo fungovat. To je jedním z důvodů, proč je buddhismus pokaždé silně zaměřen na laické praktikující. Čeho chtějí tito praktikující dosáhnout? Ve skuteč-nosti jde o to, aby se život odehrával v praktické rovině, abychom z něj všichni měli co největší užitek a prožívali štěstí. Cílem laických praktikujících je, aby se rodina, společnost a přátelé stávali lepšími a rozvíjeli se na stezce. V takové situaci je možné se o vnější věci starat jen do určité míry. Pokud chceme vést nějakou firmu nebo se zabývat obchodo-váním, musíme dost často pracovat v trochu „tuctovější“ oblasti etiky. A protože kvůli tomu na vnější úrovni nejsme schopni věnovat pozornost všem maličkostem, je vnější úroveň nahrazována úrovní vnitřní. Tou je motivace. Díky ní je možné „odzbrojit” trochu nedbalé a hrubé chování ve vnějším světě a myslet si: „Ať všechno, co dělám, přináší užitek všem bytostem!” Zde je nejvýznamnější to, co nazýváme postojem bódhisattvy. To je nejdůležitější základ, jaký máme a který co nejintenzívněji rozvíjíme. Kromě toho se pokoušíme s věcmi zacházet moudře, užitečně a prakticky. A nako-nec se dostáváme k jogínům. Ti nejsou vázáni vnějšími sliby. Druhořadé jsou v jejich případě i vnitřní úrovně. Důleži-tým znakem jogína je to, že neustále žije plný, silný a intenzivní život. Stále setrvává na úrovni, na které prožívá věci jako svěží, nové, plné síly a možností. Prostě vidí jevy z čisté úrovně.
Pokud bychom to chtěli vyjádřit srozumitelněji, mohli bychom říci, že když mnich založí rodinu, porušil své sliby. Laický praktikující své sliby porušuje v případě, když přestává být užitečný druhým i sám sobě a když všem naopak začne působit utrpení a problémy. Není-li schopen být v souladu s životem, přestal být pro společnost a svět lokomoti-vou. Pak se spíš podobá vagónu, který je zapotřebí táhnout. Jogín naproti tomu své sliby porušuje, když svěsí hlavu, ztrácí dobrý humor, svěžest a psychický nadbytek, když ho opouští spontánní radost a síla. Tehdy ztrácí půdu pod no-hama a přestává správně fungovat.
Poté, co jsme se podívali na obecný nástin tří úrovní, měli bychom rovněž pochopit, že je vše navzájem provázá-no. Pokud máme s vnějším světem problémy, neustále druhým působíme nové a nové utrpení, nelze mluvit o moudrosti a postoji bódhisattvy. Proč? Protože v tomto případě nikdy klidu nedosáhneme. Náhle se ukazuje, že za námi všichni běží s vidlemi a chtějí nás pověsit na nejbližší větvi. Nebo máme bez ustání něco do činění s policií a na dveře nám každý den bouchají zástupci banky. Když nefungují vnější věci, nejsou příliš hodnotné ani věci vnitřní.
Máme-li problémy na vnitřní úrovni, to znamená když se nám nedostává soucitu a moudrosti, můžeme se rozloučit s čistým pohledem. Chybí-li nám soucit, myslíme jen na sebe. Tehdy je však i ta největší a nejmoudřejší věc bez jaké-koliv síly, je slabá a malá, protože se týká jen jedné bytosti, situace, rodiny nebo společenské skupiny. Připomíná to trojúhelník, který stojí na jednom z vrcholů. Těžko se v této pozici může udržet. Myslíme-li naopak na druhé, pak se vše, na co myslíme, co říkáme a děláme, automaticky stává v tomtéž okamžiku obrovským a silným a je plné významu. Bez moudrosti se nedokážeme posunout kupředu. Jaký druh moudrosti potřebujeme? Jedná se o svěží drahocennou moudrost, která se stará o to, aby věci v našem životě nebyly příliš osobní, těsné a lepkavé. Je to moudrost, která nám umožňuje prožívat jevy jako prázdné. Tato moudrost ví, že ani my ani ti, se kterými se setkáváme, nebo věci, které děláme, nejsou ničím zvláštním nebo od sebe odděleným, ale jsou aspekty téhož celku, a že žádné „já” ve skutečnosti neexistuje. Nejen v těle, ale i v myšlenkách nebo pocitech. Tato moudrost zjišťuje, že neexistuje žádné „ty” nebo jaká-koliv situace jako něco trvalého, neměnného, ale že všechno je podmíněné, objevuje se z prázdného otevřeného prosto-ru, svobodně si v něm hraje a zpětně se v něm rozpouští. Proto jsou jevy nestálé. Tento vhled je něčím velice důležitým. Teprve v okamžiku, kdy věci přestanou být lepkavé, když už nebudou příliš osobní, se bude moci plně otevřít a rozvi-nout síla praxe jogína - její intuitivní, spontánní a zářící radost.
Každá z těchto tří věcí staví na ostatních, ale hlavní důraz je možné položit vždy jen na jednu z nich. Pokud se po-koušíme praktikovat, automaticky připisujeme největší význam některému ze tří bodů. Máme-li velké problémy, intere-sují nás především vnější věci. Vidíme, jak dalece jsme zablokováni svými vlastními problémy a pokoušíme se jich, jak jen to je možné, zbavit. Pokud již na svých problémech nelpíme a ony již nepohlcují všechnu naši energii, objeví se soucit a moudrost samy od sebe. Náhle se ukáže, že disponujeme psychickým nadbytkem, který nám dovoluje myslet na druhé, něco pro ně udělat a být jim užitečný. Když v sobě tento nadbytek objevíme, bude naše mysl tak bohatá, že v nás náhle sama od sebe vznikne důvěra a bude možný i ten nejdelší skok - pochopíme, že všechny bytosti mají bud-dhovskou podstatu. Náhle nám bude jasné, že můžeme pracovat s myslí a díky tomu dosáhnout trvalých absolutních výsledků. Všechny tyto věci fungují současně a tvoří nerozdělitelný celek.
Existuje bod, v němž se tyto tři stezky sbíhají. Je jím praxe mahámudry. Provádíme-li tuto praxi spontánně, bez úsilí a s motivací soucitu a moudrosti, vidíme přesně, jak se věci mají. Zároveň nejsme omezeni ulpíváním na samot-ném vnímání. Pokud spočíváme v tom, co je a nejsme závislí na tom, co prožíváme, pak se všechno v tomtéž okamžiku vysvobozuje samo od sebe. Každou situaci potom prožíváme z úrovně moudrosti, jež se objevuje současně se situací. Ve stejnou chvíli, kdy se objevuje situace, se ukazuje současně i její vyřešení. V každém okamžiku, kdy něco začíná, víme přesně, co a jak máme udělat, známe jasně celou situaci, dokonale jí rozumíme. Vše, co se odehrává, je tak zkou-máním, při kterém prožíváme stále něco nového. Právě toho chceme dosáhnout, to je náš opravdový cíl - nejvyšší úro-veň, jaká vůbec existuje.
Dokážeme-li vnímat všechno z čisté úrovně, jsme schopni něco čistého a krásného spatřit i v sobě samých a proží-vat sebe sama jako potencionální buddhy. Můžeme také zpozorovat moudrost u druhých, prožít jejich soucit, sílu, ra-dost a význam. Prožíváme to, čím jsou a co vyjadřují. Jsme-li toho schopni, všechno roste tak, jak má. V tom okamžiku se další výsledky objeví zcela přirozeně. Pokud silně pociťujeme přání všech bytostí dosáhnout štěstí a osvobodit se od utrpení, nemůžeme se vyhnout soucitným a moudrým činům pro jejich dobro. Snad není potřeba říkat, že je nemožné zároveň vykonávat nesmyslné skutky, které přinášejí problémy. Tímto způsobem jsme schopni udržovat nejvyšší úro-veň, sami ji posilovat a neustále na ní stavět. Tehdy se všechno ostatní prostě stane darem. A právě o to jde. Jak potom žijeme? V případě mnicha je obzvláštní pozornost věnována vnějším věcem, které se nemají dělat, a rozvíjení koncent-race. Pro laického člověka je důležité, aby správně fungoval a aby všechno probíhalo tak, jak má, aby byl užitečný dru-hým i sám sobě. O co však jde v případě jogína? Ve skutečnosti jde o vnitřní postoj, o to, co udržujeme v mysli v průběhu dne. Jsme-li schopni vidět věci z čisté úrovně, je veškerá naše aktivita neomezená.
Když se ráno probouzíme, co uděláme jako první? Zakončíme meditaci snu, kterou jsme začali večer, a rozhodu-jeme se, že si budeme vědomi svých snů a udržujeme prožitek snu ve všem, co se odehrává. Když vstáváme, neděláme žádný rozdíl mezi tím, co pominulo, a tím, co se odehrává teď. Neříkáme si: „Tohle byl sen, snil jsem o tom a o onom a teď je zase všechno čtverhranné a těsné,” ale udržujeme pocit otevřenosti, nereálnosti a neomezených možností. Všech-no prožíváme tak intenzivně, jak je to jen možné, a máme ze všeho radost: z posledního objetí dívky, vstávání a všech prožitků, které to doprovází. Nezávisle na tom, čím vstávání je a co během něj děláme, zůstáváme na čisté úrovni rado-sti, svěžesti a fascinace. Když vstupujeme pod sprchu, uvědomujeme si, že ze sebe smýváme vše negativní a tak se očišťujeme a rozjasňujeme. Můžeme opakovat očistné mantry Diamantové mysli. Pod sprchou je to velice dobré. Když jdeme na toaletu, je tomu stejně. Cítíme světlo, které přichází shora a vytlačuje dolů a ven všechno škodlivé. Když po-tom toaletu opouštíme, jsme naprosto uvolnění a očištění.
Při snídani si můžeme vizualizovat svého lamu nebo Buddhu. Tibeťané ho během jídla nejčastěji udržují v srdci nebo hrdle. My, lidé ze Západu, však smýšlíme trochu jinak. V Tibetu podobný způsob meditace vadí málokomu, pro-tože tibetské matky obvykle jídlo nejprve samy rozžvýkají a až potom ho dávají dětem do úst. Podle svých pocitů a kulturního zázemí se musí každý sám rozhodnout, zda obětování čehosi rozžvýkaného svému lamovi je něčím přiroze-ným nebo ne. Dokážeme-li to udělat, obětujeme tak lamovi celý proud potravy a všechno, co je v něm dobrého: energii, vitamíny, proteiny atd. Současně myslíme na všechny bytosti, které nemají co jíst, na duchy, kteří jsou možná v prostoru kolem nás, na všechna možná vědomí pohroužená do stavů krajní připoutanosti, která ve skutečnosti nemají trvalá těla, ale mají prožitky, jakoby skutečně existovala. Můžeme si představovat, že teď dostávají něco k jídlu.
Když potom odcházíme z domova, můžeme to udělat dvěma způsoby. Jsou lidé, kteří ráno dělají všechno na po-slední chvíli, druzí si na vše vyčlení trochu víc času. Ať už naskakujeme do auta napnutí jako ocelová pružina a zane-cháváme za sebou zápach připálené gumy nebo vyrážíme rozvážně a všechno provádíme s větším odstupem, nezávisle na tom, jak to děláme, je nejdůležitější, abychom si byli plně vědomi toho, co děláme. Vše prožíváme a jsme plně pří-tomní v tom, co se děje. Pociťujeme své tělo a to, jak se pohybují svaly. Uvědomíme si první vůni, kterou ucítíme. Vi-díme, co dělají druzí. Všechno pociťujeme panoramaticky a obšírně. Dokonce ani když něco úmyslně nepozorujeme, vzniká v nás pocit, jako by dojmy byly pohlcovány celým tělem, jako bychom je vnímali všemi smysly. Dostáváme tak úplnou informaci. Když už sedíme v jedoucím autě, představujeme si písty, které se pohybují nahoru a dolů. Když otá-číme klíčkem v zapalování a vyjíždíme, vnímáme zážehové jiskry a cítíme sílu motoru. Myslíme na to, že když je motor ještě hodně studený, neměli bychom jet příliš rychle. Prožíváme vůči svému automobilu okamžik soucitu a otevřenosti a myslíme si: „Teď se o tuhle věc starám a snažím se o to, aby správně fungovala. Tolik toho pro mě dělá a tak teď udělám já něco pro ni.” Když už se motor zahřeje a my začínáme přidávat plyn, cítíme jeho plnou sílu. Radujeme se ze schopností inženýra, který tak dobře postavil dálnici, a také z toho, že se tolika lidem daří udržet tyto komplikované krabičky na vozovce. Prožíváme to opravdu jako určitý druh moudrosti, jako něco zajímavého. V zimě, když je dlouho tma, do sebe absorbujeme syté barvy a záře neónů. Naopak, když je léto a je jasno, vědomě nasáváme barvy nebe a uskupení oblaků. To všechno obětujeme a přejeme si, aby i ostatní mohli spatřit něco tak krásného. Sami sebe prožívá-me jako buddhu nebo bódhisattvu v jeho malé čisté zemi s volantem a všemi ostatními doplňky, který je obklopen dru-hými bytostmi, jež se nacházejí v obdobné situaci. Prožíváme to a vidíme všechno jako procesy moudrosti, jako něco dokonalého. Když parkujeme auto, s radostí si myslíme: „Ach! Jak výborné! Buddhové byli zase pozorní. Zase jsem měl štěstí.” Když jdeme nahoru do kanceláře, radujeme se ze všeho, co se tam děje. Díváme se na lidi, kteří nás obklo-pují, a zjišťujeme, kdo z nich se vykoupal a kdo krásně voní. Pak se snažíme být v jeho blízkosti a naopak se vyhýbáme těm, jejichž tváře jsou pokryté třídenním strništěm. Takovým způsobem pobýváme v nejčistším a nejkrásnějším pro-středí a každou chvíli prožíváme něco příjemného.
Ve výtahu myslíme na to, jak zajímavé jsou mechanismy, díky nimž můžeme jezdit nahoru nebo dolů, jak zajíma-vě pracují břemena, jež se navzájem vyvažují. Současně udržujeme v srdci Karmapu a vyzařujeme světlo na všechny kolem nás. Dělat to ve výtahu je snadné, ne vždy je to však dobré v autě. Ponechat řízení auta tělu si budeme moci do-volit až teprve v okamžiku, kdy se staneme dobrými jogíny. Do té doby bychom měli používat všechny smysly. Ve výtahu můžeme buddhovi dovolit, aby sestoupil do našeho srdce. Představujeme si, že sedí nad naší hlavou na nějakém prkýnku. To zpod něj vytáhneme a v ten okamžik - bum! - buddha padá do našeho srdce a začíná zářit. Pak vstupujeme k šéfovi a vysvětlujeme, proč jsme zase přišli o půl hodiny pozdě. Nasloucháme všemu, co nám v souvislosti s tím říká, radujeme se z toho, že dovede tak dokonale vyjádřit své názory, chápeme, že to mnohokrát před tím trénoval a výsledky všech těch cvičení teď může díky nám použít v praxi. Jsme tím hluboce rozrušeni a jsme vděční za zájem, který nám věnuje, a rovněž plně uspokojeni tím, že jsme pravděpodobně důležitou postavou ve firmě. Pak jdeme do své kanceláře, vybíráme si pět nejzajímavějších věcí, které máme v průběhu dne vyřídit, a zbytek rychle pokládáme na stůl kolegy - samozřejmě, když se nedívá. Pak zjišťujeme, komu a kdy máme zavolat, nastavujeme si budík, aby nám to ve správném okamžiku připomněl, a s radostí přistupujeme k práci. Pokoušíme se vše dělat přirozeně a co nejlépe. Je to opravdu důležité. Kromě Japonců a několika dalších východních národů o tom vy, Němci (tento výklad lama Ole pronesl v centru ve Wuppertalu - pozn. překl.), víte asi nejvíc na celém světě. Měly na to určitě vliv války, které probíhaly té-měř každých dvacet let a umožňovaly rozvinout svědomitost a účinnost při budování země a udávaly životu směr. Ve skutečnosti všechny aktivity přináší radost, ať už děláme cokoliv. Být efektivní je skvělou věcí! Nezávisle na tom, co děláme, je dobré dělat to dobře. Pokud nic neděláme, nemůžeme rovněž dosáhnout žádných výsledků. My, Dánové, na otázku: „Co právě děláš?” odpovídáme: „Tak málo, jak jen to jde.” A mohu vám říci, že díky tomu budeme v budoucnu stále obtížněji získávat jakékoliv půjčky, protože zpráva o podobném postoji se šíří velice rychle.
Na stezce jogína je ve skutečnosti nejdůležitější dělat dobře to, co právě děláme. Když se milujeme, milujeme se intenzívně, když pracujeme, pracujeme rovněž s plnou efektivitou. Děláme konkrétní věc, nemyslíme na nic jiného, nejsme ničím rozptýleni. Naprosto se soustředíme na to, čeho se účastníme a snažíme se dovést do konce to, co jsme začali. Takový postoj je opravdu nezbytný a má hluboký význam. Věci, které si jogín v žádném případě nesmí dovolit, jsou neohrabanost, ledabylost, nejasnost a nejistota. Tehdy je jako starý kůň, který neví, jestli má udělat krok vpřed nebo vzad. Zůstane tedy tam, kde stál, a jenom zabírá místo. Tohle jogín dělat nemůže. Cokoliv máme v úmyslu, coko-liv chceme udělat, měli bychom udělat dobře, s uvědoměním si toho, co se děje. Pak získáme správné výsledky. Aby-chom účinně fungovali, potřebujeme vytrvalost. Jak je možné ji v sobě vytrénovat? Prostě být vytrvalý! Vytrvalost se trénuje právě takhle. Toužíme něco udělat, protože to dává sílu a protože cítíme, že je to příjemné. Vytrvalost rozvíjíme právě tak, že ji trénujeme. Prostě jsme vytrvalí. Žádný jiný způsob neznám.
Motivací v naší aktivitě je radost. Myslíme si: „Jak skvělé, zase můžu udělat něco smysluplného. Namísto toho, abych jen zestárnul, budu i o trochu moudřejší.” Všechno, co lze označit jako jogínské, přichází nejsnáze díky radosti. Alespoň tak to chápu a také to tak učím. Nikdy se neobjevuji s moralisticky zdviženým prstem. Vždy říkám: víc ener-gie, pohybovat se kupředu, brát to, co se objeví, přidat plyn. Jogín nejraději chytá tygra v plném skoku. Je to opravdu obrovský rozdíl. Jogín se cítí nejlépe ve změnách, běžný člověk naproti tomu chce všechno zklidňovat a kontrolovat. Být jogínem znamená chytit energii v okamžiku, kdy se objeví, posílit ji a nasměrovat tam, kam chceme. Těžce praco-vat a být jogínem se vůbec nevylučuje. Avšak zahálka, nicnedělání a zahřívání místa po celý den s tím nemá nic společ-ného. To neznamená, že se máme chovat jako Číňané v dobách Maa, kdy často nebylo co dělat. Tehdy polovina lidí kopala důl a druhá polovina ho o chvíli později zasypávala proto, aby všichni vykazovali nějakou činnost. O to nejde. Když právě nemáme v kanceláři nebo na jiném místě co dělat, můžeme tento čas užitečně využít jiným způsobem. Po-myslete na všechny lidi, kteří by byli nesmírně šťastní, kdyby od vás dostali dopis. Uvědomte si všechny dobré věci, které můžete udělat pro své tělo - narovnat záda nebo protáhnout svaly. I na téhle úrovni si můžete vše plně uvědomo-vat, můžete udělat něco dobrého pro sebe i druhé. Pomyslete také na to, že čas, kdy nemáte co dělat, můžete s úspěchem využít k opakování manter. Ty ostatně můžete používat dokonce i během práce, pokud nevyžaduje příliš silnou kon-centraci. Můžete tímto způsobem využít určitou úroveň vaší mysli. I v okamžicích, kdy nejste právě příliš zaměstnáni, se můžete na chvíli uvolnit, dovolit, aby se Karmapa objevil ve vašem srdci a vyzařoval světlo na všechny kolem vás.
Snažte se být si podle svých schopností vědomi všeho na mnoha úrovních. Snažte se skutečně plně využít čas, kte-rý máte. Jedním z důvodů, kvůli kterým já a mí přátelé všem opakujeme: „Pokud můžete, udělejte přípravné praxe,” je to, že potom je všechno snadnější. Všechno přichází samo od sebe a děje se tak, jak má. V průběhu dne můžeme rovněž meditovat na projevy únavy. Jestli při fyzické práci někoho bolí tělo nebo jsme příliš unaveni pobytem v tmavých míst-nostech, můžeme si to uvědomit a udělat z projevů únavy objekt meditace. Můžeme si plně uvědomovat, co se děje, když saháme po šálku kávy nebo dvou šálcích čaje a nejraději bychom někam vypadli nebo se prostě postavili na hlavu do kouta pokoje. Když si uvědomíme běžné přirozené procesy, které v nás vznikají, můžeme prožít hodně radosti. Na druhé straně je velice zábavné soustředit se na to, jak se stáváme stále méně aktivními a jak nás opouštějí síly. Stejně zajímavá je bitva s projevy únavy nebo ospalosti.
Toto je můj vlastní jogínský recept: když pracujeme, můžeme sebe sama vidět jako motor, který se snažíme co nejefektivněji využít. Měníme otáčky podle toho, co právě musíme udělat. Po celou dobu si uvědomujeme, že máme udělat hodně věcí, a v souladu s tím přecházíme z úrovně do úrovně. Znám to ze svého vlastního života. Pokud mám jasnou hlavu, jsem vyspalý a vypil jsem velké množství čaje, odepisuji nejdřív na problémové osobní dopisy. V tu dobu musím být schopen přehlédnout naráz smysl jedné nebo dvou stránek plných otazníků. Když ale náhle do pokoje vstou-pí někdo, aby si popovídal o svých problémech, ale ne o těch nejzávažnějších, přecházím od dopisů k pohledům. Sou-časně se jedna část mé mysli zabývá věcmi, které slyší, a věnuje se hostovi. Naproti tomu jiná část se situace bezpro-středně neúčastní, koncentruje se na psaní snadných pozdravů nebo něčeho podobného. Když si situace vyžaduje více pozornosti, přecházím k psaní adres, a když je opravdu těžkého kalibru, angažuji se v ní všemi deseti tisíci volty a pono-řím se do ní celý.
Když odpoledne odcházíme z práce, můžeme učinit několik dobrých přání, aby se všem až do dalšího setkání příštího dne všechno podařilo. Můžeme si krátce představit buddhu, který sedí nad jejich hlavami a po chvíli klesá do jejich srdcí a začíná vyzařovat světlo do všech směrů. S požehnáním, které díky tomu vzniklo, nasedáme do auta a je-deme domů. Když nastupujeme do tramvaje, vidíme všechny ženy jako ženské buddhy a muže jako ochránce, héruky nebo mužské buddhy. Udržujeme tuto úroveň a pokoušíme se všude vidět to, co je zajímavé a krásné. Když vedle nás sedí někdo s opravdu silnýma rukama, můžeme se radovat z obrovské moudrosti, kterou ukrývají. To samé se týká krásných, dokonale tvarovaných ženských nohou. Radujeme se z moudrosti, která je v nich ukrytá.
Ať už vidíme a prožíváme cokoliv, vidíme to jako čisté, přejeme druhým vše nejlepší a po celou dobu si plně uvě-domujeme, co nás obklopuje. Když k nám přistupuje nějaká starší žena nebo starší muž, vidíme dozrálou moudrost, kterou v sobě nosí. Díváme se do jejich tváře a víme, kolik toho prožili. Současně jim přejeme: „Ať se díky tomu, co jste prožili, stanete opravdu moudrými!” Když posloucháme, o čem mluví lidé kolem nás, možná zaslechneme, že ně-kteří hovoří o válce. Možná si pomyslíme, že tenkrát, když jsme měli šest procent obyvatelstva, jsme válčili proti zbý-vajícím devadesáti čtyřem procentům a že jsme to vydrželi pět let. Na jedné straně si můžeme říci: „Jak obrovská ex-ploze aktivity!”, a na druhé však: „Jak hloupé, jak nesmyslné, kolik utrpení, jak strašné!” Máme tu tedy obě věci.
Podíváme-li se na německý národ, spatříme organizační schopnosti a určitou základní důvěru, prožíváme národní charakter lidí, kteří sedí kolem. Co způsobuje, že jsou Němci? Co způsobuje, že někdo druhý je Turek? Pokoušíme se zjistit, co mají společného, snažíme si uvědomovat to, co se kolem nás děje. Neměli bychom druhé oceňovat, ale mů-žeme se určitým způsobem snažit pochopit, co se nám odehrává před očima, jak lidé fungují, jaké radosti a utrpení prožívají a jak vypadá svět jejich prožitků. Pak se vracíme domů, kde na nás čeká partner nebo partnerka. V tom oka-mžiku jde o to, aby všechno bylo svěží, abychom se s nimi skutečně dokázali setkat, prožít dokonalou celistvost a lásku, kterou z jejich strany zažíváme. Neměli bychom myslet příliš upjatě: „Do postele půjdeme až v deset.” Můžeme se pomilovat před jídlem i po jídle, nebo můžeme zavolat několika přátelům. Jde o to, abychom nepřicházeli domů s nákladem upjatých názorů a aby se všechno neodehrávalo podle zajetých šablon, ale abychom ve vztahu k našemu partnerovi byli velmi otevření a skutečně prožívali naše společné bytí jako velký experiment. Je opravdu velice důležité, abychom byli skutečně schopni prožít krásu, svěžest a sílu druhých. Neměli bychom si myslet, že musíme hrát nějaké představení, ve kterém se všechno musí odehrát ve vymezeném čase. Právě na tom záleží, zda situace zůstane naprosto svěží a otevřená a zda zachytíme všechny signály partnera.
Tu a tam bychom možná mohli jít spát trochu dřív. Můžeme budíka nařídit na půlnoc. Potom budeme moci used-nout a strávit hodinu nebo půlhodinu v hluboké meditaci nebo se zase pomilovat. Pak můžeme provést různé meditace, které vedou k tomu, že až ráno vstaneme, budeme schopni věci prožívat svěžím a intenzívním způsobem. A tak jsme měli skvělý den i dokonalou noc. Všechno mělo význam, nic nebylo jen pouhým zvykem. Nic se neobjevilo jen proto, že se nestalo něco jiného, ale každá chvilka měla smysl.
Takovým způsobem může jogín velice dobře žít svůj život, jít od jednoho dne k druhému. V tom okamžiku bude každý den zajímavý a svěží.

< Zpět na obsah čísla