O 16. Karmapovi
Lama Ole Nydahl
Dříve než sedmnáctý Karmapa Thaje Dordže přijede z Indie do Evropy, všechny nás okouzlí a předá nám odkaz linie, je důležité, abychom si připomněli skvělého šestnáctého Karmapu - jaký byl, co dělal a co dokázal. To nám umožní si představit, co chce jeho jogínská mysl dát světu v nové inkarnaci. Měli jsme s Hannah neobyčejné štěstí. Byli jsme „synem a dcerou“ šestnáctého Karmapy. Ocitli jsme se u něj v době, kdy se v jeho okolí ještě nepohyboval nikdo ze Západu. Umožnilo nám to bezprostředně se setkat s tibetskou kulturou. Později, když se kolem Karmapy objevilo hodně lidí, to již nebylo možné, protože vše bylo přizpůsobeno „obecnému užitku“. Chtěl bych se s vámi podělit o to, co jsme tehdy prožili - o všechny skvělé a neobyčejné zážitky.
Poprvé jsme se o Karmapovi doslechli v roce 1967, kdy jsme jeli do Nepálu, abychom přátelům přivezli trochu dobrých věcí ke kouření - „bylin smíchu“, jak se to teď nazývá. V Káthmándú jsme šli na Svajambhu, návrší ležící těsně pod městem, které místní obyvatelé nazývají „svatyně opic“. Vydali jsme se tam s jedním novopečeným mladým lamou, který se jmenoval Puncchog. Podle zvyku jsme mu dali trochu peněz, aby mohl dál studovat, a on nás zavedl na vršek a po celou dobu opakoval: „Karmapa, Karmapa, Karmapa.“ Pak vyndal málu určenou na praxi ochránců, jejíž každý ze sto osmi korálků je jiný, a malý kulatý medailon s obrázkem pána, který zcela určitě trpěl nadváhou a držel si na hlavě korunu. Náš průvodce nám oba předměty dal a bez ustání nadále opakoval jméno Karmapy.
První setkání s Karmapou bylo velmi neobvyklé. Nebyli jsme na něj připravení, neměli jsme ani potuchy o tom, že se Karmapa objeví. Po celou cestu po Nepálu jsme si neuvědomovali, co nás na místě čeká. Projížděli jsme starým, rozpadajícím se volkswagenem zeměmi východní Evropy, muslimskými zeměmi, které tehdy ještě nebyly tak šílené, a Indií a já kdesi vzadu v hlavě, a možná v srdci, slyšel podivný hlas. Byl to hluboký vnitřní pocit: „Už přicházíme, už přicházíme, už přicházíme.“ Znervózňovalo mě to. Myslel jsem si: „Kdo přichází, odkud, vyměňte desku,“ ale hlas nekapituloval a po celou dobu nás doprovázel.
Když jsme nakonec zdolali čtyři hory a přijeli do Nurostu v údolí Káthmándú, kde v šedesátých letech ještě nebyly žádné hotely, spatřili jsme náhle davy našich přátel. Lidé, které jsme tak dlouho neviděli a s nimiž jsme během prvních návštěv Nepálu prokouřili tolik nocí a dokonale se bavili, stáli všude kolem. Ne však proto, aby nás přivítali. I oni opakovali: „Karmapa, přijel Karmapa.“ Když jsme se ocitli v jakémsi zvláštním energetickém poli, pomyslel jsem si, že se děje něco neobyčejného. Karmapa přijel do Nurostu přesně pět minut před námi. Jeho auta byla v lepším stavu než naše. Náhle bylo možné se s ním setkat - poprvé po třinácti letech. Většinou pobýval v tzv. „zakázaných oblastech“, kam indické úřady cizince nepouštěly. My sami jsme se ale v Káthmándú neobjevili proto, abychom ho spatřili. Chtěli jsme se setkat s naším prvním lamou Lobpönem Cečhu - skvělým učitelem, který nyní rovněž cestuje po Západě. Chtěli jsme spatřit právě jeho, na něj jsme mysleli, jemu jsme vděčili za uzdravení a ochranu a právě on zachránil životy našich přátel v Kodani. Když jsme se ale zeptali, kde je, odpověděli nám: „Je u Karmapy.“
Karmapa tehdy bydlel na návrší poblíž svatyně. Rozhodli jsme se, že se tam podíváme. Podél celé cesty stály davy Tibeťanů v nejlepších svátečních šatech, ve všem, co se jim podařilo zachránit. Davy končily u třech schodů vedoucích k vrcholku hory. Lidé stáli jako zasažení bleskem, zcela nepřítomní. Byli jsme rychlejší než oni, a proto jsme je minuli a vydali se po schodech nahoru. Na vrcholku jsme spatřili nádvoří zcela zaplněné Tibeťany. Slunce nám sice svítilo do očí, ale i přesto jsme viděli, a možná spíš cítili, že v místnosti za velkými železnými vraty ozdobenými hedvábím stojí člověk, jehož snímek jsme měli s sebou. Bylo slyšet zvuky nástrojů doprovázejících iniciaci. V jednom okamžiku vzal Karmapa na klín velkou krabici. Otevřel ji, rozevřel čtyři rohy staré hedvábné látky a vyndal černou korunu, která byla zabalena ještě do jednoho kousku látky. Po chvíli rozbalil i tento šátek, vzal korunu do rukou a podíval se směrem vzhůru. Bylo vidět, že ji musí nějakým zvláštním způsobem vložit na hlavu. Když to udělal, po určitou dobu ji opravdu přidržoval pravou rukou zvláštním mystickým způsobem, jehož užíval již ve středověku - ukazovák a prostředník měl vedle sebe a palec směřoval směrem dolů. Koruna je opravdu neobyčejná. Po stranách má zlaté mraky, blíže ke středu dva zlaté pilíře osázené drahokamy, uprostřed překřížené dordže, trochu výše slunce a měsíc a nad ním drahokam, který symbolizuje čisté země nebo nejvyšší radost. Karmapa si korunu vložil na hlavu a vstoupil do meditačního stavu. Současně posouval korálky na mále a opakoval mantry. Oči měl široce otevřené a naprosto jasné. Nacházel se ve zcela neobyčejném stavu - nebylo v něm nic lidského, nic osobního. Dívali jsme se na něj a chvíli jsme ho před sebou viděli a chvíli zase ne, někdy jsme viděli černou korunu a někdy byla naprosto neviditelná. Vše se neustále měnilo. Karmapa celý rituál dvakrát nebo třikrát zopakoval a pokaždé posouval korálky mály a odříkával invokaci. Poté korunu schoval. Byla okamžitě odnesena a uzamčena na bezpečném místě. V tom okamžiku se Tibeťané začali pohybovat. Naprosto se nekontrolovali, chtěli se pouze protlačit ke Karmapovi a dostat od něj požehnání. Všichni se cpali jedinými úzkými bočními dvířky. Tehdy jsem nahromadil hodně zásluh, protože mám dobrou evropskou tělesnou konstituci a byl jsem lépe živen. Zadržoval jsem nápor davu a vpouštěl nejprve starší a slabší, na které nikdo nebral ohled. Šli jsme s Hannah téměř na konci, kdy před Karmapou prošlo již kolem tisíce lidí a všechno se uklidnilo.
Prožili jsme něco neobyčejného. Úsek, který jsme museli překonat, abychom se dostali ke Karmapovi, nebyl delší než 3 až 4 metry. Já si ho však pamatuji tak, jako kdybychom ušli 20 metrů. Těch několik kroků připomínalo proplouvání lodi zdymadlem. Bylo to něco zvláštního. Přistoupili jsme, naše hlavy se dotkly a v tomtéž okamžiku jsme zvedli zrak a spatřili obrovskou tvář - byla velká jako celá místnost a zářila jako tisíc sluncí. Naprosto jsme ztratili pojem o přítomnosti, nevěděli jsme, co se s námi děje. Mniši nás vodili sem a tam, něco nám přivázali na krk, dostali jsme něco, co jsme měli sníst a vypít. Nakonec jsme vyšli ven na slunce. Dlouho jsme nemohli přijít k sobě.
Večer nás k sobě pozval jeden bhútánský lékař z Karmapova doprovodu. Viděli jsme ho již dřív, protože neustále do všech stran plival žvýkací tabák. Dal nám malý balíček zavázaný asijským způsobem, který obsahoval vlasy všech Karmapů. Bezstarostně jsem ho vložil do horní kapsy své vojenské košile, ale za chvíli jsem začal cítit, že mě na tom místě něco pálí. Pomyslel jsem si, že to nemohou způsobovat jen vlasy. Stále jsem však měl pocit, že jsou teplé. Přendal jsem je proto do druhé kapsy, ale začaly mě pálit ještě víc. Tak jsem je přendaval z kapsy do kapsy a neměl ani potuchy, co si o tom mám myslet a co s vlasy udělat. Až večer, v malém domku spřátelených Nepálců, který byl postaven pro lidi s vzrůstem 150 centimetrů a kde není možné se narovnat, jsem si sundal košili. Cítili jsem se, jako kdyby mi někdo vrazil nůž do břicha. Vykřikl jsem, protože bolest byla opravdu pronikavá. Celá tato událost nám poskytla látku k přemýšlení. Po celou noc jsme měli velmi intenzivní sny a brzy ráno jsme spěchali ke Karmapovi. Když jsme vstoupili do jeho pokoje, vše doopravdy začalo… Měli jsme opakovat jména různých barev v tibetštině. Svůj svazek s námi vytvořil současně na mnoha úrovních a na tak širokém základu, jak jen to bylo možné. Dbal ale zejména na to, aby byl tento svazek co nejbohatší. Darovali jsme mu velmi silné magnety ve tvaru podkovy, se kterými si velmi hrál. Dali jsme mu také 100 miligramů LSD nejvyšší kvality a řekli, že je to náš posvátný lék a že by to měl vyzkoušet. Poděkoval a schoval drogu do kapsy. Později nám řekl, že ji neužil z důvodu, že nese zodpovědnost za mnoho lidí. Vzal si od nás LSD proto, abychom ho neužili my.
S Karmapou v Asii
První setkání s Karmapou bylo fascinující. My jsme ale chtěli především znovu spatřit Lobpöna Cečhu rinpočheho. Uvažovali jsme doposud trochu starodávným způsobem. Téměř jsme mu odevzdali svá srdce, a proto jsme je nemohli dát nikomu jinému. Pouze on byl nadále naší „jedničkou“, chtěli jsme se setkat hlavně s ním. Karmapa byl někým velice abstraktním. Když nás ale Lobpön Cečhu uviděl, řekl: „Pojďte se mnou ke Karmapovi. Okamžitě.“ O chvíli později nás již k němu vedl.
Karmapa nám položil ruce na hlavy a dal nám požehnání. Zůstali jsme u něj. Přestože neustále přicházeli noví lidé, Karmapa nechtěl, abychom opustili pokoj. Ukázal na kout, kde jsme si mohli sednout a meditovat, zatímco Nepálci přicházeli a odcházeli. Takovým způsobem nás přijal a uznal již na samém počátku. Tehdy jsme nevěděli, že s Lobpönem Cečhu provedl jistou malou „transakci“. Rinpočhe mi o ní později vyprávěl během iniciace stúpy v Karma Gönu v Malaze. Karmapa se ho zeptal, kdo jsme. Lobpön Cečhu odpověděl, že jsme jeho žáci, což obvykle nikdy neříká. Karmapa pak řekl: „Dej mi je. V budoucnu mi budou hodně pomáhat.“
U cesty stála vyřezávaná hlava lva. Nemá ale nic společného s římskými lvy. Říká se, že pokud do jeho tlamy vloží ruku poctivý člověk, zůstane mu všech pět prstů. Nepoctivý o ně naopak přijde. Když jsme procházeli kolem, Karmapa náhle chytil mou ruku, vstrčil ji lvovi do tlamy a pozoroval, jak zareaguji. Já ale na sobě nedal nic znát a Karmapa byl spokojen - obstál jsem. Pak jsme se vydali k Bódhnáth, další obrovské stúpě, která stojí na druhé straně města. Bylo to zvláštní. I tam už na něj čekal dav lidí. Všichni se mačkali a postrkovali. Při pohledu na takto chovající se Tibeťany je zapotřebí mít trochu pochopení. V Tibetu vysoce realizovaný lama, který dával iniciaci velkému davu lidí, často požehnal pouze sto nebo dvě stě lidí a potom odjel. Teprve když nejvyšší rinpočhové uprchli ze země, začali zůstávat tak dlouho, dokud nedali požehnání všem.
Tibeťané shromáždění u stúpy Bódhnáth na to ještě nebyli přivyklí a všichni se proto cpali dopředu jako šílení. Vzal jsem dlouhou bambusovou hůl, zapřel se o stěnu a svými tehdy sedmdesáti pěti kilogramy dobře trénovaného těla jsem lidi zadržel. Nevím kde se ve mně ta síla vzala, nebylo možné to vysvětlit pomocí fyzikálních zákonů. Druhý den byly mé sandály dvakrát větší a nohy jsem rozdrásané od cvočků trčících z bot Tibeťanů. Nevím kolik stovek takových bot mi tenkrát šláplo na nohy. Cítil jsem se, jako kdyby po mně celou noc jezdil nákladní vlak. Zároveň ale vše bylo velice zajímavé. Již během jednoho z prvních setkání si mě Karmapa prohlédl a řekl: „Khampa.“ Ještě dodal: „Jsi jedním z mých válečníků, jedním z mých ochránců.“ Krátce potom mě začal nazývat Mahákálou. Mahákála je hlavním ochráncem naší linie, proto mě Karmapa vedl tam, kde bylo zapotřebí zadržet lidi. Ukázal mi, jakým způsobem ho mohu chránit a očekával ode mě tuto aktivitu.
Měl jsem ještě jiný zážitek. Nikdy jsem si na tuto historku nevzpomněl. Teprve nedávno mi ji připomnělo pár přátel, kteří dosud žijí v Tibetu jako jogíni. Na vrcholek Svajambhu vedou tři cesty. Jedna je široká a se zábradlím, zbylé jsou bez něj. Karmapa nechtěl, aby ho cestou dolů zastavovaly tisíce osob, ale aby byl co nejrychleji ve svém jeepu. Sestupovali jsme proto velice strmými kamennými schody. Karmapa šel za mnou a náhle mi v návalu jogínské radosti skočil na záda! Tenkrát vážil určitě víc než sto kilogramů a já na to nebyl naprosto připraven. Nohy se mi podlomily. Kdybych se na nich neudržel, kutáleli bychom se nejméně sto metrů dolů, ale Karmapa by patrně vzlétl. Mohlo to dopadnout opravdu ošklivě. Podařilo se mi ale udržet rovnováhu a snesl jsem Karmapu až dolů, bez jakékoli pomoci nebo opory. Jak ho tato věc napadla, nevím.
Pak jsme s Karmapou šli do Nage Gompy, jednoho z klášterů ležících v údolí Káthmándú. Abychom se dostali k cíli, museli jsme svýma nohama zdolat tuny písku. V jednom okamžiku jsme spatřili, že na vrcholek vystupuje několik mladých žen, aby - jak jsme si mysleli - dostaly požehnání. Na samém vrcholku seděl Karmapa. Byli jsme přesvědčeni, že je to skvělá příležitost, abychom také dostali požehnání, a proto jsme se k nim připojili. Když nás Karmapa uviděl, vybuchl v hlasitý smích. Prostě málem smíchy pukl. Ukázalo se, že dívky chtěly přijmout mnišské sliby. Po jejich odchodu a poté, co jim odstřihl vlasy, řekl, abychom si sedli k němu a zeptal se: „Odkud jste?“ Když jsem mu řekl něco o Vikinzích, poplácal mě po rameni a prohlásil: „Já jsem taky tvrdý. Jsem Khampa.“ Tehdy jsem si neuvědomil, co dělám, a taky ho poplácal. Smíchy se až prohýbal. To se mu ještě nikdy nestalo! Pomyslel jsem si: „Co se teď stane?“ On se ale stále jen smál. Bylo to mimo jakákoliv obecně uznávaná schémata.
V Káthmándú jsme zůstali šest týdnů. Pak si nás Karmapa zavolal a řekl nám, abychom s ním jeli přes Dillí do Sikkimu. Tehdy jsme si opět s našimi staromódními srdci a evropskými pocity pomysleli, že Karmapa má hodně žáků a Lobpön Cečhu jen nás. Proto jsme odpověděli: „Děkujeme ti, ale zůstaneme s rinpočhem, protože on má málo žáků a ty dost.“ Zdálo se nám, že jsme výjimeční, ale ve skutečnosti jsme byli spíš velkým problémem. Karmapa odpověděl: „Dobře tedy, zůstaňte teď s ním, za mnou přijďte později, až budete chtít.“ Ještě dodal: „Měli byste vědět, jak důležitý je Lobpön Cečhu. Pokud já jsem Buddha, on je Ánanda, můj milovaný žák.“
Po Karmapově odletu do Dillí jsme se dlouhou dobu cítili a chovali jako kuře bez hlavy. Lobpön Cečhu často jezdil do Bhútánu a my jsme neměli dost dobré tlumočníky. Dostal jsem místo učitele ve škole patřící k americké ambasádě v Káthmándú a vydělával dost, aby nám to stačilo na hašiš a zábavu s přáteli. Navzdory tomu všemu jsme ale nebyli spokojeni. Karmapa nám vstoupil hluboko do srdcí a přestože jsme mu tak snadno dovolili odejít, mezera, která po jeho osobě zůstala, se stále zvětšovala. Na jedné straně jsme místo na výlety a další radosti stále více mysleli na Karmapu, protože jsme na něj nedokázali zapomenout, na druhé se objevily běžné praktické problémy. Vízovému oddělení teď šéfoval jeden Ind, kterým tam dříve Nepálci velice pohrdali. Kdysi se k nám špatně zachoval a já jsem ho ne příliš jemně shodil ze židle, a proto nám teď nebyl zrovna přátelsky nakloněn a nechtěl prodloužit platnost našich dokladů. Vše jakoby se proti nám spiklo, abychom museli odjet do Sikkimu. Nakonec jsme vyrazili.
Tenkrát jsme kouřili ještě tolik, že jsme si ráno nepamatovali, jestli minulého večera byla obloha nahoře a země dole, nebo to vypadalo naopak. Vlaky a autobusy jsme se prodírali na východ, až jsme nakonec dorazili do tohoto malého království, které leží mezi Nepálem a Bhútánem. Dostali jsme i víza, což bylo v té době velice těžké. Na místě na nás čekalo očištění. Nikdy předtím tolik nepršelo. Bylo to těsně před úplňkem v září roku 1970. Lilo jako z konve, vše bylo rozbahněné. Rozhodli jsme se, že vzdálenost jedenácti kilometrů, která nás dělila od Rumteku, zdoláme pěšky. I přesto, že se nám podařilo se kousek svézt, do sídla Karmapy jsme dorazili až v noci. Chtěli jsme se s ním okamžitě vidět, ale mniši nás k němu nepustili. Řekli nám, že už spí. Když jsme druhého dne ráno vešli do jeho pokoje, měli jsme tentýž pocit, jako když jsme ho viděli poprvé. Nad hlavami všech přítomných lidí se podíval směrem k nám, zahlédl nás a pozval k sobě. Kontakt vznikl okamžitě. Pak nám dal požehnání a zeptal se na několik běžných věcí - kde bydlíme apod. Řekl jsem: „Prosím, dej nám vše, co můžeš. Chceme pracovat pro tebe, chceme rozšiřovat tvoji aktivitu.“ Karmapa odpověděl: „Dobře, ale zítra musíte přijmout něco, co se nazývá geněn.“ Geněn jsou různé sliby - že nebudeme zabíjet, krást, ubližovat druhým skrze sex, užívat různé omamné prostředky atd. Druhého dne, v den úplňku, jsme přijali všechny tyto sliby. V Sikkimu se nám podařilo zůstat ještě šest týdnů, ale naše přítomnost nakonec Indy rozzlobila a zatoužili se nás zbavit. Karmapa dělal co mohl, ale na určité věci neměl vliv. Možná si rovněž myslel, že potřebujeme očištění. Nakonec jsme vyjeli. Cestou jsme se ale schovali u cesty, abychom mohli společně s ním jet do Bhútánu. Čekali jsme dlouho, ale následkem deště se celý úsek cesty sesul do propasti, a proto kolona aut jela jinou trasou a my se do Bhútánu museli dostat sami.
V Bhútánu nás k sobě Karmapa nepozval. Zcela jasně si myslel, že bylo již dost euforie a opravdu nastal čas na očištění. Po odjezdu z Bhútánu jsme se mohli ještě zastavit u Kalu rinpočheho v Dárdžilingu. Tam také došly naše věci a pošta z Evropy. U Kalu rinpočheho jsme zůstali dva měsíce a učili se. V tomto období se nám podařilo vydat se na týden za Karmapou. Karmapa tehdy neustále zdůrazňoval, že naší úlohou je přenést učení do Evropy. Dal nám úplnou transmisi na tuto aktivitu. Často říkal: „Ochraňujte lidi, starejte se o ně, pomáhejte jim, aby se Buddhovo učení mohlo rozvíjet.“ A právě toto ochraňování druhých se stalo mou úlohou. Naprosto jasně mi to naznačil v roce 1980, když odlétal z Londýna. Tenkrát jsem seděl těsně u něj a třásl se po celém těle. Tak jsem reagoval na jeho energetické pole. Vše ve mně vibrovalo a v každém okamžiku jsem byl připraven ke skoku. V jisté chvíli na mě Karmapa ukázal a zřetelně řekl: „On je Mahákálou.“ Cítil jsem, jakoby se náhle přede mnou otevřel prostor a vše jsem jasně spatřil. Pochopil jsem, že právě jím jsem.
Tělo a mysl Karmapy
Pokud jste se nesetkali s někým takovým jako je Karmapa, je těžké si představit, jak funguje a projevuje se osvícená mysl. Někdo takový jako Karmapa, kdo zrealizoval to, že prostor je radostí, kdo opravdu prožil, že vše je svobodnou hrou mysli, disponuje obrovským psychologickým potenciálem a velkou silou. Jaký je vlastně takový člověk? Je možné popsat pouze malou část jevu, kterým byl Karmapa. Jeho energetické pole bylo nepředstavitelné. Když vstupoval do nějaké místnosti, lidé, kteří zde byli, se nezávisle na tom, zda věděli, kdo to je, cítili jako když je něco tiskne ke stěnám. Bylo to díky energetickému poli, které ho obklopovalo. Když se smál, jeho smích bylo slyšet o pět domů dál. Bylo to zvláštní. Neměl žádné bloky, byl osvobozen od všech omezení. Při meditaci, když vstupoval do stavů radosti, se jeho tvář naprosto měnila. Když prováděl iniciaci na šestnáctiletou ženskou formu, jejíž jméno je Vysvoboditelka, náhle vypadal jako nejkrásnější žena, jakou jsem kdy viděl. Setkávaly se v něm všechny dokonalé vlastnosti a v jediném okamžiku nejvyšší silou explodovaly. Měl opravdu vše. Měl ruce velké jako já, které mohly dobře házet lopatou a něco silně držet, a současně konce jeho prstů byly zcela trojúhelníkovité. Byly to jemné prsty umělce s úzkými konečky, kterými byl schopen dělat věci vyžadující největší přesnost. Někdy dostával kuličky na málu. Pokud si myslel, že je některá z nich velká, ať už byla vybroušená z jantaru nebo jiného materiálu, svým vojenským nožem kuličku obrousil na patřičný rozměr. Nakonec byla dokonale kulatá. Dělal to bez pomoci jakýchkoli strojů, řídil se pouze citem. Stále - i když to možná na Západě vypadá podivně nebo nespolečensky - nosil u sebe malou krabičku, do které plival. Nepolykal sliny, pouze je plival do krabičky. Později z nich byly vyráběny léky. Možná, že si někdo z vás pomyslí, že to není estetické, ale tento příběh ukazuje způsob, jak pracoval. Byl využíván každý jeho aspekt. Karmapa připomínal obrovskou továrnu na požehnání. Vše, čím byl, přinášelo užitek. Měl rovněž neobyčejný způsob existence. Neustále zářil radostí, smál se, měl velký duchovní potenciál a všechny dokonalé a užitečné vlastnosti.
„Karmapa“ znamená „pán aktivity“ - ten, kdo do světa včleňuje aktivitu buddhů a jehož aktivita způsobuje, že se věci dějí tak, jak mají. Byl opravdovou energetickou bombou. Měřil, podobně jako já, téměř metr osmdesát. Přestože jeho tělo nepřipomínalo písmeno Y, protože se nemusel honit za žádnými ženami, byl neobyčejně silný. Jednoduše měl kontrolu nad tím, co se dělo.
Vše kolem něj se chvělo, vibrovalo a žilo. Něco takového jsem viděl jen u Karmapy. Setkal jsem se asi se všemi vysoce realizovanými učiteli a mám je rovněž rád. Dalajlama mě objímá jako starého přítele, znal jsem se s velkým Dilgem Khjencem, Düdžomem rinpočhem a Beru Khjencem, ale takovou sílu a radost, tak silnou vibraci jako u Karmapy jsem nespatřil u nikoho z nich.
Karmapa byl rovněž bodem, kterým procházely různé energie. Když jste přišli blíž, bylo možné vidět, že se jeho tvář neustále pohybuje. Byly to velice jemné pohyby, napínaly a uvolňovaly se různé svaly. Když se někde objevil, vznikala kolem něj spontánně mandala, různí lidé přirozeným způsobem zaujímali různá místa. V jeho energetickém poli se vše odehrávalo spontánně. Vždy byl středem situace, setrvával naprosto sám v sobě a neodvolával se na nic jiného než na vlastní moc. Dával požehnání všemu a všem, umožňoval, aby se věci děly a transformoval je tak, aby přinášely užitek. Bylo to fantastické. Jeho oči se náhle zvětšily do obrovského rozměru, byly nekonečné jako prostor. Dělal to často s Hannah a se mnou. Dívali jsme se mu přímo do očí a náhle vše zmizelo, zůstal pouze prostor a ještě jakési vědění mimo něj, uvědomění, že vše má smysl a odehrává se ve správném čase. Pracoval s námi zvláštním způsobem. Hlavně působil na naše podvědomí. Předával nám to, co se nazývá terma - skrytý poklad. Několikrát opakoval určité věci, ale když jsme od něj odešli, okamžitě jsme vše zapomněli. Nedokázali jsme si vzpomenout ani na jedno slovo. Až později, po půl roce, pěti nebo deseti letech se náhle celý odkaz objevoval v našem vědomí. V jediném okamžiku jsme si přesně vzpomněli, co tehdy Karmapa řekl. V našem podvědomí umístil velmi mnoho podobných odkazů, které se objevily teprve později. Vedou nás ještě dnes. Zatímco sedmnáctý Karmapa dorůstá v Dillí, nás řídí program šestnáctého.
U Karmapy bylo možné bezprostředně vidět všechny znaky a možnosti jogínů, které známe z nejrůznějších příběhů. Například téměř vůbec nespal. Někdy zvrátil hlavu dozadu, uvolnil se, a pak se znovu naklonil dopředu a říkal: „Tihle lidé teď dělají to a to, a tamti zas to a to.“ Věděl prostě takové věci, protože mezi ním a tím, co se dělo vně, nebylo žádné oddělení. Věděl to spontánně a intuitivně, všechny tyto informace čerpal pouze z vlastní mysli. Kdybychom mu tenkrát na krk pověsili magnetofon a nahráli to, co říkal, jsem si jist, že až doposud by se vše potvrdilo. Někdy také vyprávěl o svých dřívějších vtěleních, hlavně na Východě. O Západu téměř nemluvil. Jednou jsme seděli v klášteře v Rumteku na terase, ze které byl výhled do údolí Gantok a průsmyk Nathula, který vede směrem k Himálaji. V jednu chvíli Karmapa řekl: „Ti lidé se teď nahoru pohybují velmi pomalu. Za časů mé třetí inkarnace se všichni přemisťovali pomocí lungum - obrovských skoků, které mohli provádět ti, kteří ovládli vnitřní dech. Díky těmto skokům bylo možné se v jediném okamžiku dostat do Kalimpongu.“ Byla to vzdálenost vyžadující několikahodinovou jízdu autem. Lidé přicházeli obrovskými skoky, shromažďovali se, meditovali společně s ním a opět odcházeli. Karmapa také často říkal, že jeho nynější, šestnáctá inkarnace je trochu nepovedená, ale následující bude opravdu dobrá. Ještě dodal, že bude jemná. Když jsme se zeptali proč, protože jemný přeci může být každý a nás nejvíc přitahovala jeho síla a energie, odpověděl, že v té době budou lidé mnohem víc neurotičtí a budou potřebovat právě jemnost.
Setkání s Karmapou
Karmapa je od roku 1110 prvním vědomě se rodícím lamou Tibetu. Žák čtvrtého Karmapy byl učitelem prvního Dalajlamy. Doposud Karmapa třináctkrát zanechal písemné pokyny týkající se místa, kde se narodí, a ve zbylých čtyřech případech krátce po narození řekl: „Jsem Karmapa.“ Tak tomu bylo i v případě sedmnáctého Karmapy Thaje Dordžeho, který nyní žije v Kalimpongu. Specifickým znakem linie Karmapů je černá koruna, která se neustále nachází nad jejich hlavou. Je to pole ze světla a energie. Čínaský císař Cang Čhen, který byl žákem Karmapy, slíbil vyhotovení repliky z vlasů moudrosti sto tisíc žen, které velice dobře meditovaly. Když Karmapa provádí ceremonii černé koruny, drží ji na hlavě a vstupuje do velmi hluboké meditace. Spatření koruny způsobí, že se podvědomí všech přítomných otevře. Karmapa v meditaci navazuje kontakt mezi svou myslí a myslí všech přítomných a odstraňuje příčiny utrpení a zasévá dojmy vedoucí k trvalému štěstí.
Jednoho dne v roce 1976 jsme černou korunu málem ztratili. Jeli jsme tehdy s přáteli a mou milovanou Hannah z východu přes Sikkim na západ Himálaje. Když jsme sjížděli dolů jedním údolím, stalo se něco, co nikdo neočekával. Na předním sedadle vedle mě seděl lama Lodö Šerab s černou korunou na klíně. Náhle brzdy vypověděly poslušnost. Převodovka rovněž nestála za nic, a proto jsem nemohl brzdit motorem. Poslušnost odmítla i ruční brzda. Sjížděli jsme stále rychleji dolů klikatou cestou a já se horečnatě rozhlížel po jakémkoliv vyvýšení, o které bych mohl neovladatelné auto zastavit. Pomyslel jsem si, že pokud vyletím z nějaké zatáčky, budu se příštích pět set let rodit jako krtek. To se prostě stát nesmělo. Naštěstí jsem v jednu chvíli uviděl hromadu štěrku a vjel jsem do ní takovou rychlostí, že byl celý předek jeepu poškozen. Podařilo se mi ještě přidržet ruku lamy Lodö, aby se nic nestalo černé koruně. Byl to opravdu napínavý okamžik, skutečně jsem tenkrát měl v rukou osud černé koruny. Karmapa pak téměř pukl smíchy. Řekl: „Brzdy byly špatné, ale požehnání dobré.“ Bezpochyby se do všeho zapojila naše ochránkyně Bílý deštník. Právě ona chrání ty, kteří cestují.
První návštěva Karmapy v Evropě byla určitým happeningem. Zatímco v dnešní době fungujeme již ve středu společnosti a doufám, že se nestáváme měšťanskými ani nudnými, tenkrát na Karmapu čekala banda hippies. Většinou to byli naši staří přátelé z šedesátých let, které jsme s Hannah na několik let opustili a odjeli do Himálaje. Byla to opravdu pestrá léta. Jednoho dne jsme nasedli do starého volkswagenu a jeli do Osla, kam přiletěl Karmapa. Bylo to zvláštní. Okamžitě nám dal požehnání a my potom ještě po nějakou dobu zřetelně neviděli. Pak jel s námi. Cestou z Osla do místa s největšími skokanskými můstky na světě auto klouzalo po ledu a sněhu. Karmapa seděl na předním sedadle a skvěle se bavil tím, jak s námi auto házelo do všech stran. Trochu upjatým mnichům, kteří seděli vzadu, se to ale vůbec nelíbilo. Když jsme konečně dorazili do Holmenkollen, vzali jsme Karmapu do obrovského hotelu, který byl postaven ze světlého dřeva. Právě zde měla proběhnout iniciace. Vybudoval obrovské energetické pole své druhé inkarnace Karma Pakšiho. Tehdy se stalo něco velice zajímavého. Z hořčičných zrníček, které rozhodil, vznikly malé černé kuličky, jež mají velkou léčivou moc. Když již bylo po všem a my s Hannah šli k němu, začal nám vyprávět různé historky. Bylo podivné, že se velmi podobaly nordickým ságám, jejichž hrdiny byli stejně silní lidé se stejně silnými charaktery, kteří se potýkali mezi sebou. Bylo to pro nás něco nového. Doposud jsme měli vizi posvátného Tibetu, kde všichni běhají po loukách, drží se za ruce a prozpěvují „Óm“. Nebylo to ale tak. Karmapa nám vyprávěl o svých bratrech. Nejsilnější z nich se dokázal přitáhnout k příčnému nosníku brány i s koněm, na kterém seděl. „I když všichni byli tak silní, pouze já mám ještě dnes vlasy,“ smál se. Řekl nám také hodně o „vnitřních záležitostech“ Tibeťanů - kdo dělá komu špeha, kdo spolupracuje s Číňany, jak si lamové navzájem přebírají žáky. Opravdu nás tenkrát obdařil hezkou porcí bezprostřední živé tibetské historie.
Pak jsme jeli do Stockholmu. Zima byla právě v plném proudu. Tentokrát jsme jeli větším autobusem. My jsme seděli na jedné straně, na druhé Karmapa rozmlouval s lidmi a se svými ptáky. Po celou dobu k němu někdo přicházel a na něco se ptal. Bylo to pojízdné komunikační středisko, protože se v autobuse objevovali lidé z celé Skandinávie, kteří s námi spolupracovali.
Stockholm byl zajímavý. Švédové byli tenkrát ještě silnější než Norové. Čekali v sále Domu kultury. Karmapa nechtěl začít, ale nakonec mi řekl: „Jdi teď mezi ty lidi a promluv si s nimi. To je tvá úloha.“ Šel jsem tedy a byl velice vzrušen tím, že mohu něco říci svou drsnou švédštinou. Naprosto jsem ale přehlédl fakt, že na sále nebyl mikrofon. Po nějakou dobu jsem křičel na ty tisíce lidí a to zapůsobilo. Když Karmapa o půl hodiny později přišel, mí posluchači již něco věděli o buddhismu, o tom, kdo je Karmapa a co se bude dít. Objevily se i mikrofony. Karmapa vycítil, že všichni na setkání s ním přišli proto, aby pár minut pozorovali něco, co pochází z jiné kultury, a pak s moudrým výrazem ve tváři šli domů. Poslal proto nejprve mě, abych těmi lidmi nejprve pomocí svého přesvědčení a oddanosti trochu zatřásl. To se mu také podařilo. Vznikl potřebný most a později všichni opouštěli sál velmi rozrušení. Tak pracuje Karmapa. Drží své srdce na dlani, umožňuje přístup ke svému neomezenému stavu, ale aby z toho mohlo něco vzniknout, musí se objevit trochu tepla, lidé musí být trochu rozrušení, musí se opravdu něco dít. V Evropě již nestačí dlouhé tibetské rohy jako v Tibetu.
V Kodani se objevily asi dva tisíce lidí. To, že se v Dánsku přišlo dva tisíce lidí podívat na nějakého pána z teplých zemí, o kterém nikdo nic nevěděl ani neslyšel, bylo velmi neobvyklé. Nezvyklá byla i atmosféra. Když Karmapa vyndal korunu a držel ji nad hlavou, vše bylo jasné jako křišťál.
V Hamburku to rovněž bylo zajímavé. Němci se Karmapovi hodně líbili. Přestože počasí nestálo za nic, protože po celou dobu pršelo a nebylo nic vidět, mnohokrát opakoval, že je to krásná zem a zdejší lidé mají opravdu velké možnosti. Rovněž zdůrazňoval, že bychom měli najít svůj vlastní styl, přizpůsobit buddhismus vlastní zemi, vlastnímu životu, že není možné nikomu násilím nasazovat nepohodlný korzet jakési cizí exotické kultury. Takovým způsobem by buddhismus nikdy nemohl být živý. Pak jsme Karmapu vzali na místa, která jsme vybudovali. Jeli jsme do Porúří, kde byl tehdy hlavním centrem Duisburg (dnes je jich pět nebo šest), byli jsme rovněž ve Frankfurtu a Königsteinu a pak jsme jeli do Francie a trochu se ještě porozhlédli po Evropě.
Karmapa si Evropu pozorně prohlížel a zpozoroval, že v budoucnu bude velice důležitá její germánská a slovanská část. O dva roky později, když mě poslal do Polska, řekl: „Jaké je tvoje jméno?“ Odpověděl jsem: „Oceán moudrosti.“ „Takové jméno bude mít první centrum ve východním bloku. Měl bys pracovat dál na východ, až k Japonsku.“ Poděkoval jsem mu. Karmapa viděl, že od Rýna po Vladivostok je oblast s obrovskými možnostmi rozvoje. U Karmapy bylo skvělé, že byl autentický a velice bezprostřední v kontaktu s lidmi. Dotýkal se jich a přistupoval k nim velmi blízko. Když měli vousy, tahal je za ně a když byli trochu tlustí, plácal je po břichu. Přibližoval se k nim opravdu velice blízko a nic nepředstíral. Jednou byl zavražděn nějaký italský politik a my se zrovna snažili dostat z Rakouska do Švýcarska. Zkoušeli jsme různé cesty, ale všechny byly zablokované. Abychom se dozvěděli, jestli je v okolí otevřený nějaký hraniční přechod, zašli jsme někdy do hospody. Karmapa šel okamžitě k místním štamgastům z Bavorska nebo Švábska, kteří tam pili a kouřili, a z ničeho nic jim začal dávat požehnání. Byli velice rozrušení, protože nikdy předtím neviděli takového muže v mnišských šatech. Všichni se k němu tlačili a já se snažil překládat. Takový byl. Opravdu byl mezi nimi. Nebyl povýšený, nemizel po několika rituálních gestech. Skutečně pronikal k lidem, dokázal je rozrušit. Právě to byla jeho síla - opravdu miloval lidi.