Děti v dharmě
Rozhovor s lamou Olem Nydahlem
Překlad Kateřina Vlčková
Je nějaký rozdíl v tom, když se dítě narodí a je vychováváno v buddhistické, nebo nebuddhistické rodině?
Nejdůležitější je, jestli rodinu spojují dobré, nebo špatné činy - karmy. Pokud jsou, jak tomu často bývá, smíšené, sladké i kyselé, má buddhistická výchova, která vykračuje mimo dualitu, určitě největší dosah a všichni se rozvíjejí nejrychleji. Mít schopnost říct: „to a zároveň toto“ namísto pouhého: „buď, anebo“ je obrovské bohatství.
Co je to nejdůležitější, co bychom měli dát svým dětem do života?
Základní důvěru ve smysl života, pochopení příčiny a následku a pohled, že rodiče a jejich hodnoty jsou neochvějné. Vědomí, že každý podle svých možností „tady a teď“ vytváří vlastní budoucnost, z nich vychová velkorysé lidi, kteří budou myslet na druhé.
Měli bychom děti vychovávat „buddhisticky“, nebo raději čekat, až samy od sebe přijdou a zeptají se?
Vychovávejte je co nejpřirozeněji a bez nátlaku. Když ti malí cítí, že rodiče znají odpovědi na otázky, kterým se ostatní vyhýbají, budou na ně sami od sebe hrdí. Veškeré chování rodičů má na děti maximální vliv. Na to není třeba žádné buddhistické razítko. Děti mají často rády dobu, kdy rodiče meditují, a rády s nimi sedí. Později pak můžeme vysvětlit, co děláme a proč. Také domácí zvířata se ráda přidávají. Mají ráda vlny, které během meditace vyzařují z mozku.Odkdy by děti měly dostávat útočiště? Má útočiště vlastně smysl, když dítě ještě vůbec vědomě nerozumí, o co se jedná?
Dostat útočiště v raném věku je ochrana a dárek. Nikdo nikomu nic nepředepisuje. Děti často přijmou později útočiště vědomě ještě jednou nebo jim rodiče vysvětlí, co jména dharmy rozvíjí nebo před čím chrání.
Odkdy je pro děti dobré meditovat?
Od chvíle, kdy je to začne bavit.
Jaký druh meditací by měly dělat?
Jednoduché věci jako například mantry. 17. Karmapa doporučoval šinä, tedy soustředění a zklidnění mysli tím, že se zaměříme na jednu věc. Odstraňuje to roztěkanost a podporuje to jejich rozhodnost. Mohou se také občas zaměřit na běžné hrdiny a představit si, že se pro dobro všech stávají takovými jako oni.Od jakého věku je dobré začít s Přípravnými cvičeními?
Když mají chuť a cítí otevřenost. Děti dělají normálně jen 10 000 opakování každé praxe. Po poklonách rostou svaly, které přinášejí radost, namísto tuku, který překáží. Mnoho malých už začalo, ale ještě jsme nikdy neslyšeli, že by nějaké dítě Přípravná cvičení také dokončilo. Jejich důvěra je však bezmezná. U mnoha z nich se při kurzech phowy objevují jasné znaky.
Jak moc se mají centra přizpůsobit dětem?
To závisí na míře hluku a prostorách. Děti patří k sangze, ale nesmí rušit nebo určovat chod centra. Úlohou centra je poskytovat přátelům a městům nabídku učení a meditace.
Je dobré je od začátku integrovat, nebo je lepší vyčkat, až děti samy od sebe budou chtít vědět víc?
Dívejte se, jak to chtějí ony. Děti samy to vědí nejlépe.
Mají centra nabízet dětské meditace a učení pro děti?
Ne, zkušenosti ukázaly, že to nemá smysl. To, že se děti na kurzech v babysittingu a dětských skupinách během let poznávají, je hezké. Přátelství často zůstávají a dobré vzpomínky často probouzejí přání se později kurzů samy účastnit. Mnohé děti chtějí například vědět, co vlastně rodiče celé roky dělali a proč se jim daří lépe než jejich nebuddhistickým přátelům. Od roku 1972 je s námi druhá a částečně i třetí generace. Po dlouhém pozorování bez jakéhokoli nucení si potom po několika letech vlastního hledání všimly, že se u nás cítí doma. Dnes vedou centra a jsou opravdovými oporami naší práce. Všichni znáte Philippa od Sys Leube ze Schwarzenbergu, Alexe od Christel a Karla-Heinze, Conrada z Mannheimu, Wicki od Ully Bayerové z Wuppertalu.
Jak to udělat v centru ve městě, když rodiče vezmou své děti s sebou večer na meditaci? Mají rodiče chodit na meditaci střídavě, nebo mají chodit spolu a snažit se dítě udržet v klidu, popřípadě se má sangha připravit na hluk?
Meditační centra máme pro prohlubování rozvoje a učení, což vyžaduje klid. Při přednáškách by rodiče malých Carusů a Destinových měli sedět u dveří, aby odtud mohli děti rychle vynést, když začnou s „produkcí“. Také na setkání během týdne by mělo být zajištěno hlídaní dětí a dostatečná vzdálenost kvůli ochraně proti hluku. Dospělí mohou během meditace střídavě dávat na malé pozor. Některé děti jsou samy od sebe klidné a dokáží přitom dobře sedět.
Jak to udělat s dětmi na kurzech? Mají se rodiče raději rozdělit a další roky, kdy děti vychovávají, jezdit na kurzy střídavě, nebo mají společně zkusit vyhovět dítěti i ostatním účastníkům kurzu?
Nemusím to doufám opakovat. Je třeba spojit klid a zdravý, předvídavý rozum. Rušení přináší rodičům, dětem a těm, kteří jsou jimi rušeni, špatnou karmu. Moji žáci jsou jistě dostatečně dospělí, aby tomu zabránili. Ale lidé by neměli být kvůli hluku odříznuti od bohaté výměny na kurzech. Kdyby se nakonec rodiny s obzvlášť živou mládeží účastnili kurzů jen přes internetový streaming, byla by to škoda.
Mají děti z těchto kurzů užitek, nebo je tím, že je bereme s sebou, přetěžujeme? Je to od rodičů spíše egoistické, když je berou na kurz, nebo je pro děti dobré pobývat v energetickém poli, i když učením vůbec nerozumí?
Jejich vlastní postoj cítí jak rodiče, tak i jejich okolí. Nedá se ukrýt. Kdo chce malé „odstavit“, aby si sám mohl nerušeně užívat dovolenou, bude rychle a nepříjemně nápadný. Co se týče dopadu této zkušenosti na potomky, myslím si, že rodiče to cítí nejlépe. Pokud se děti stávají nezávislými, zralými a baví se, je to dobré. Uzavírají-li se, jsou-li nespokojené a běhají-li za rodiči, bylo to asi příliš brzo.
Měli bychom se snažit zlepšit podmínky pro děti na kurzech?
Měli bychom tam určitě mít vzdělávací a herní programy a hlídání dětí, také kvůli odpočinku rodičů. Aby věděli, že se malí mají dobře a že se něco naučí. Nabídky, které jsem viděl v Kasselu, za mého mládí určitě nebyly. Tehdy jsme si hráli na vojáky a Indiány a lezli jsme po stromech.
Jak to máme udělat s dětmi na místech pro meditaci v ústraní? Je dobré vzít děti s sebou, nebo raději zkusit nechat dítě u příbuzných nebo přátel?
Kdo chce pořádně meditovat, potřebuje co nejméně rozptylování. A co rozptyluje více než vlastní děti? Pro rodinnou dovolenou s meditací můžeme zatím nabídnout rodinná místa jako Rødby v Dánsku a Amden ve Švýcarsku, která využívají výborného řešení, se kterým přišel Ronald Knaak - „červenou čáru“. Jsou tam jasně oddělené oblasti bez hluku pro meditaci a místa, na kterých si děti mohou volně hrát. Obecně bychom neměli nechat děti volně běhat, když tím ruší. Prohloubení meditace vyžaduje klid, který je v dnešním světě velmi obtížné najít. Ochrana proti hluku samozřejmě hodně pomůže, ale děti by přitom měly zůstat v pozadí. Mělo by být známé a jasné, jak to na různých místech chodí. Pak se rodiny podle přátelství a cen benzínu rozhodnou, kam pojedou. A přátelé bez dětí také.
V sangze je nyní mnoho párů, které byly velmi aktivně zapojeny do života centra a teď potřebují hodně času pro své potomky. Jaká je tvoje rada rodičům ohledně práce pro centrum? Jak najít co nejlépe rovnováhu mezi úkoly v zaměstnání, prací a centrem?
Svět návyků člověka snadno pohltí, ale při našem rozvoji ve středu společnosti to tak být nemusí. Množství úkolů roste takovým tempem, že každý si může najít nějaký obor činnosti a dělat něco užitečného, nebo dokonce vysvobozujícího. Existují zkušení přátelé, kteří mají silné kořeny v dharmě, nasbírali mnoho životních zkušeností a často mají postavení nebo vztahy, které jim umožňují pomáhat naší práci pro dobro všech. Přehlížet tyto přátele, díky kterým jsme se dostali tak daleko - i v rámci podmíněného světa -, protože nerozpoznáme jejich možnosti nebo je opojení růstem zapomínáme pozvat a zaslat jim naše programy nebo se jich zeptat na radu, by bylo nesmírně hloupé. Osekali bychom tím naše kořeny, a to se nesmí nikdy stát. Když během našeho rozvoje zesílí světské zájmy,, udržují právě oni často přehled. Rádi poradí, kdo by měl v proudu událostí rozhodnout, a podělí se s nimi o své zkušenosti. Mnohé se objevuje samo od sebe, protože se u nás všichni tak dobře znají. Se sdíleným požehnáním, phowou a každodenní meditací na Karmapu se energetické pole Diamantové cesty rozvíjí plynule a společně.
V Tibetu byli ti, kdo se vědomě znovuzrodili, vyhledáváni a znovu rozpoznáváni. Již v útlém věku často opouštěli své rodiny, byli umístěni do klášterů a obdrželi tam vzdělání. Měli bychom s dětmi, které mají výjimečné schopnosti, na Západě jednat nějakým zvláštním způsobem nebo u nich začínat s buddhistickým vzděláváním?
Myslím, že ne, především ne odděleně podle pohlaví. Buddhismus není těžký. Člověk musí najít jen to, co mu odpovídá. Někdo žije z toho, že jednoduché komplikuje, zatímco jiní to obtížné zjednodušují. Inteligence a lidská zralost nejsou v žádném případě tím samým. Když známe hlavní body Diamantové cesty, denně splýváme s buddhy a posloucháme internetový streaming z kurzů, budou učení pro budoucnost zachována, navíc máme k dispozici KIBI nebo ITAS. Vedle těchto nabídek není třeba pro zvláštní děti nic speciálního. Je mnohem přesvědčivější, když vědomá znovuzrození znají svět a potvrdí sebe sama v průběhu života.
Byl bys ochoten někdy předávat učení speciálně pro děti a odpovídat na jejich otázky?
Velmi rád budu odpovídat na jejich otázky, ale pro předávání učení dětem nemám žádné vzdělání. Neučil jsem se, kdy jsou různé věkové skupiny schopné čemu porozumět. Přeji vám to nejlepší. Doufám, že moje odpovědi budou užitečné. Kladli jste mi otázky, kterými jsem se až doposud zabýval pouze okrajově.
…A když všechny dobré rady selžou, pomůžou špunty do uší. :-)
Ptala se Caty Hartungová. Otázky pocházejí z velké části od maminek ze schwarzenberské a ravensburské sanghy. Sepsala je, přepracovala a doplnila Klaudie Knollová.