Základ pro praxi

Radek Růžička

Kdysi jsem četl jednu knížku, kterou napsal jakýsi český buddhistický mnich žijící na Cejlonu. No četl... nikdy jsem ji nedočetl. Tehdy jsem si říkal, že buddhismus je asi pěkná nuda. Ne že bych si to tak přímo formuloval, ale vůbec mě ta kniha nechytla, a kdyby byl na světě jen tento druh kontaktů, určitě bych se nikdy buddhistou nestal. Přitom pro spoustu lidí je naopak tento pohled, který vnímá svět jako místo plné bolesti a cestu z něj jako neustálé odříkání, velmi inspirativní.

Takže kdybychom chtěli hovořit v buddhismu o motivaci, dostáváme se na velmi široké pole, kde co člověk, to jiná úroveň vnímání a pohledu na svět. To, co nazýváme podmíněnou existencí, můžeme i tím strastiplným i nejvyšším pohledem vidět tak, jak to jednou nazval během své přednášky Lobpön Cečhu rinpočhe, a to jako nevýhodnost samsáry. To je mimochodem úžasné slovní spojení ukazující na výšku pohledu autora. Protože to, co by jiný nazval utrpením samsáry proto, že jde o něco, co mu ještě pořádně silně leze pod kůži, nazývá náš velký učitel nezúčastněně nevýhodností a tím nám předává mnohem širší výpověď o tom, jak lze vnímat podmíněný svět z úrovně nejvyšší radosti.

A přitom jde o tentýž svět. Jenže jednou je vnímán nějakou bakterií žijící v blízkosti podmořské sopky ve vodě tak horké a jedovaté, že jakýkoliv jiný organismus by tam nepřežil ani pár vteřin, a jednou třeba nějakým vědcem, kterému málem vypadnou oči z důlků nad tím, že ta bakterie nemá metabolismus v ničem podobný jakémukoliv jinému organismu na této planetě. A ještě jinak je vnímán jogínem, který nejenže teoreticky ví, ale také trvale prožívá, že bakterie, sopka, vědec i jeho vlastní tělo jsou projekcí jednoho a téhož soucitného prostoru, který sám sebe prožívá jako vědomí všeho a svůj potenciál jako nejvyšší radost. Z buddhistického pohledu se vědec, bakterie i jogín účastní podobným způsobem formování tohoto světa, jenže z mnoha důvodů má vědec mnohem pravděpodobnější šanci než bakterie, že celou tu hru rozpozná jako vlastní produkci a dostane se za ni. Tedy že pochopí a prožije to, jak vidí svět jogín.

Bakterie nebo hlubinná ryba s biolampičkou z vlastní tkáně před nosem, na kterou celý svůj život láká jiné hlubinné potvory do své obrovské ozubené tlamy, což je její nejvyšší sportovní i intelektuální cíl, nemají příliš velkou možnost abstraktně myslet. A právě ta schopnost abstraktního myšlení je něčím, co nás může učinit šťastnější.

Není vůbec náhodné mít nebo nemít možnost abstraktně myslet. To, že se narodíme jako člověk a ne jako kapr, je výsledkem určitých příčin. Nejdůležitější je ten fakt, že o tom nerozhodl nějaký bůh ani žádná jiná bytost. Na druhou stranu se v tradičním učení uvádí, že lidské zrození je extrémně vzácné a že pravděpodobnost narodit se jako člověk (myšleno z oblastí nižší existence, kde nemáme ani šanci nějak vědomě shromažďovat příčiny lepšího zrození) je neuvěřitelně malá. A uvádí se příklad želvy, která plave v oceánu a jednou za mnoho a mnoho let vyplave na hladinu, aby se nadechla. Na hladině oceánu plave kroužek a šance na lidské zrození je tak malá jako pravděpodobnost, že želva při nádechu prostrčí hlavu tím kroužkem. Myslet si o tom můžeme, co chceme, ale čím déle praktikuji, tím víc jsem schopen tuto zdánlivou absurdnost přijmout v kontextu toho, že si dovedu čím dál tím lépe představit, jaký vrcholek pyramidy lidské zrození představuje, a že bytostí z nižších oblastí existence je nespočetněkrát víc a že vůbec jen možnost shromažďovat vědomě, ale i nevědomě dobrou karmu, má jen malá menšina bytostí. A pak je tady ještě otázka, co to vlastně znamená mít dobrou karmu. Je to spíš správné nasměrování a rozvoj, než jenom mít shromážděno velké množství zásluh a dobrých příčin budoucích skvělých způsobů zrození a prožitků. Protože mít nashromážděno množství dobrých příčin bez správného nasměrování může vést ke krásným úrovním zrození, které se dají chápat různě, ale když použiji termín „božský“, tak asi každý cítí, o co jde. Člověk si to nemusí vůbec představovat příliš mysticky a chtít jako důkaz zaklepat na dveře nějakého boha, ale klidně mnohem praktičtěji a s nohama na této zemi. Stačí se podívat na existenci velkého množství lidí, kteří vlastně takovým božským způsobem fungují, a dlouhodoběji sledovat, zda jsou opravdu šťastní. A kdo je schopen opravdu objektivního pohledu, tak po nějaké době jasně vidí, že štěstí není vůbec o množství vlastněných bazénů, proudových letadel, nebo o úžasných sexuálních možnostech díky kráse a popularitě. Prostě proto, že netrénovaná mysl je taková potvora, že to, co už máme, považuje za naprosto přirozené. A podmíněně fungující mysl chce vždy víc, než má, protože to, co máme, je přece úplně normální a vždy existuje někdo, kdo má víc aut, bazénů a možností, a nebo chceme něco úplně jiného než auta, bazény a sex. Třeba romantickou lásku s chudou slečnou, protože bohaté vidíme každý den. Podstatou problému je to, že se neustále chytáme nějakých objektů v mylném přesvědčení, že ony nás učiní šťastnými, že jsme pouze doteď prostě neměli dost štěstí, ale že ve skutečnosti existuje opravdu ta pravá láska, opravdu ten jeden jediný nebo jedna jediná vyvolená. Že jednou budou těla věčně zdravá a nebudou stárnout a neonemocní, že existuje jeden ideální partner a v době vyspělých informačních a komunikačních technologií jej máme větší šanci najít přes internet a že jednou opravdu budeme mít vše, včetně úžasné rodiny a domu snů a budeme šťastni.

Problém spočívá v tom, že jde o jeden kolosální omyl, o podvod, který opakovaně pácháme sami na sobě v nejlepší víře a s nejlepšími úmysly. Nevědomost hříchu nečiní, ale štěstí nepřináší. Trvale nevidíme skutečnost, ale své představy, které považujeme za reálné, a honíme se za spoustou věcí, jež nejenže jsou naší vlastní projekcí, ale nemají také žádnou trvalou hodnotu. Svou pomíjivou podstatou nikdy nemohou přinést nic trvalého. Nic, o co by se dalo v životě opravdu opřít v tom smyslu, že by nás to nemohlo zradit právě v nejkritičtějších chvílích našeho života.

Prostě dobrá karma spočívá v podmínkách našeho fungovaní, ale co je hlavní, ve schopnosti pochopit hloupost celé té hry a začít si klást otázky ve smyslu „Jak to tedy vlastně všechno je? Jak se věci opravdu mají?“

K tomu, abychom byli vůbec motivováni poohlížet se tímto směrem, musíme mít namixován koktejl ze štěstí a utrpení ve vyváženém poměru tak, abychom neprožívali jenom utrpení a z toho důvodu neměli vůbec žádný prostor k rozvoji. Aby náš život neprobíhal na úrovni nepřerušovaného paranoidního stavu, kdy máme šanci se zabývat pouze tím, jak to udělat, abychom trpěli méně. A naopak abychom neprožívali jenom samé příjemné okamžiky a neznali žádné nepříjemné stavy a z toho důvodu by nás nic nemotivovalo k překonávání překážek a rozvoji. Obě krajnosti jsou běžné a obě znamenají velmi těžké překážky. K tomu, abychom prožívali ten správný poměr radosti a utrpení, který by nás dostatečně motivoval k překonávání překážek v touze po lepším životě a štěstí, se potřebujeme narodit v oblasti lidského zrození, tedy jako lidé.

Ale to ještě k rozvoji také nestačí. Je potřeba nashromáždit další veliké množství dobrých podmínek k tomu, abychom mohli využít takzvané vzácné lidské tělo neboli vzácné lidské zrození. To znamená mít zdravé tělo, které se dá použít jako nástroj k rozvoji, mít dostatek inteligence k pochopení své pozice a metod pro práci s myslí, narodit se v zemi a čase, kdy je dostupné Buddhovo učení atd. Mít dostatek dobré karmy k tomu, abychom se s učením Buddhy setkali, pochopili je jako šanci a pochopili také, že pokud ji mineme, nemusíme se s ní po celé dlouhé věky vůbec setkat.

Musíme se zamyslet nad tím, co vlastně v životě hledáme. Každý člověk touží po něčem, co se dá nazvat útočištěm, ale většina lidí chápe jako útočiště vztahy, věci a situace, které je nikdy nemohou trvale ochránit. Například žádné partnerství nemůže být trvalým a absolutním útočištěm ne proto, že máme smůlu, ale z podstaty věci. Prostě proto, že úplně vše, co je složeno z podmínek, trvá jen do té doby, dokud se ty podmínky nerozpadnou, nerozpustí. Partneři odcházejí k jiným a umírají, rodiny vznikají a také se rozpadají, domy stárnou a peníze se utratí nebo nám je ukradnou. Po ruce je vždy celý arzenál přírodních katastrof a nápadů paranoidních jedinců a skupin, které v několika okamžicích promění zdánlivě trvalé hodnoty velkého množství lidí v hromadu prachu a sutin.

Existuje tedy něco trvalého, co nás ochrání vždy a za všech okolností? Něco, co by se dalo nejen nazvat, ale co by opravdu také bylo absolutním útočištěm? Naštěstí ano a je nám to dokonce blíž, než cokoliv, co si můžeme koupit nebo co nám kdo dá, blíž než šaty, které máme nyní na sobě. Je to naše vlastní mysl. Ale aby to nebylo tak jednoduché, není to ta mysl, která se v obavách ptá na to, co je oním absolutním útočištěm, ale mysl, která to vždy ví. Nejde o mysl někoho jiného, nic takového neexistuje. Jde o tutéž mysl, ale v úplně jiné rovině prožívání, než je ta běžná, kterou bychom mohli nazvat konvenční myslí. To je ta, která vidí tento svět, všechny překážky v něm a všechny situace jako reálné a sama sebe vnímá jako reálně existující a oddělenou od ostatních bytostí. Považuje za existující vše, co se v ní děje, ale není schopna se podívat přímo na sebe a rozpoznat svou podstatu.

Teprve když s myslí hodně dlouho a cíleně pracujeme, když léta odkopáváme a čistíme různé koncepty o ní samotné, začneme ji postupně vnímat takovou, jaká je. Tedy tu úroveň, na které mysl prožívá svou podstatu jako soucitný prostor, který je neohroženým a vševědoucím vědomím, a svůj ohromný tvůrčí potenciál a energii jako nejvyšší radost. Začneme prožívat to, co se dá nazvat buddhou v nás, nebo prostě absolutním stavem mysli.

Na tuto úroveň mysli se můžeme spolehnout za všech okolností jako na absolutní útočiště, ale neměli bychom se vůbec spoléhat na to, že ji jako absolutní útočiště budeme vnímat automaticky proto, že jím skutečně je. Do doby, dokud vnímáme svoje koncepty jako reálné, je taky prožíváme reálněji než samotnou podstatu mysli. Je to tak proto, že tento návyk máme velmi hluboce zakořeněn, a nikdy nevíme, kolik času nám v tomto životě zbývá na to, abychom absolutní stav mysli prožili a ten prožitek udrželi.

Zde je nutné pro ty, kteří mají, díky mylným informacím a špatnému pochopení již řečeného, duchovno spojeno s odříkáním a únikem od životních radostí, sdělit následující. To, že útočiště nemůžeme hledat v ničem jiném než v absolutní stavu mysli, neznamená, že se musíme zbavovat svých lásek a životních radostí. To je jen další extrém, který ve svém důsledku vede k ještě silnější touze prožít si odříkané. Jde o to pouze pochopit, kde je místo všech podmíněných vztahů a situací. Že se z nich můžeme radovat, a to přinese nám a našim partnerům štěstí, ale že na nich není dobré neuroticky ulpívat, protože to přináší utrpení. 16. Karmapa radil, že se k podmíněným radostem a vztahům máme chovat jako k věcem v hotelovém pokoji. V klidu si jich užíváme, a když odevzdáváme na recepci klíče, tak nepláčeme, protože bychom sami sobě připadali jako idioti. S další radou, která se týká partnerských vztahů, přichází lama Ole. Zralí lidé se nemusejí vzdávat svých lásek a sexuálních radostí, protože k tomu není žádný důvod, pokud opět zaujímáme správný postoj. Na sebe se s partnery obracíme tehdy, když si chceme vzájemně dávat lásku a štěstí. Ale většinu času můžeme trávit opření o sebe zády a být si silnou oporou a získanou sílu a energii vyzařovat navenek. Jde o opak běžného chápání vztahů, kdy se lidé ulpívavě bez přestání zaobírají jeden druhým, což v konečném důsledku přináší nesvobodu, žárlivost, hněv a rozpad. A zdánlivě paradoxně tam, kde byly největší city, dochází k nejrychlejším koncům právě proto, že i jejich příčina, rušivé emoce, bývá nejintenzivnější.

To, že máme schopnost abstraktně myslet a pochopit, že mysl není jen ten způsob prožívání, který je vlastní nám, ale že všechno taky může být a je jinak, je výsledkem mnoha příčin. V žádném případě nejde o nějakou náhodu. A teprve toto pochopení nám dává základnu k tomu, abychom se jednou naučili prožívat radost bez podmínek namísto radosti podmíněné, jejíž nevýhodou je vždy dočasnost a neudržitelnost. Vše, co je složeno z podmínek, tedy úplně vše mimo samotnou podstatu mysli, má dočasnou trvanlivost. Ale i tady můžeme zaujmout minimálně dva úhly pohledu. Z jedné strany je vše skličující. V ničem, co známe a máme rádi, nemůžeme najít opravdové útočiště. Příčina a následek postupně rozhlodávají všechny naše vztahy, všechno naše vlastnictví, naše životní pozice a nakonec i naše vlastní těla.

Ovšem jak známo, sklenici, která je do poloviny naplněná nějakým dobrým nápojem, můžeme vždy vnímat jako poloprázdnou, ale taky jako na napůl plnou. A tak i příčinu a následek můžeme nazírat z toho lepšího úhlu pohledu. Kauzalita funguje naprosto neosobně a neodvolatelně jako fyzikální nebo matematický zákon. Nedá se proti němu nic dělat, vše podmíněné má příčinu a každá příčina má svůj následek. Místo toho, abychom šli proti, jak se nám to dařilo nespočetná množství životů, a způsobovali utrpení sobě samotným i druhým, můžeme ji využít pro svůj rozvoj i pro pomoc mnoha bytostem. Můžeme učinit jedno ze základních rozhodnutí svého života na základě uvědomění, že naše předchozí myšlenky, slova a činy vytvořily to, co prožíváme v současnosti, a že právě teď rozhodujeme o tom, co budeme prožívat v budoucnosti. Rozhodnout se, že už si této zákonitosti budeme vždy vědomi a tímto vědomím se budou řídit všechny naše činy, jak to říká lama Ole. Tedy dělat to nejlepší, co se nám objevuje před nosem. V praxi to znamená dělat dobře svou práci pro ostatní, udržovat dobré vztahy, pomáhat tam, kde na to máme, a neubližovat tam, kde pomoci neumíme.

Pochopení zákona příčiny a následku je úplně základním předpokladem k tomu, abychom vůbec s vlastní myslí mohli začít pracovat na hlubších úrovních, které se netýkají jenom inteligence a intelektu, ale celé šíře a hloubky prožívání. Proto i Buddha Šákjamuni předával tato učení jako první a jsou známá jako učení o čtyřech Vznešených pravdách. Právě tato učení byla v minulosti opakovaně špatně interpretována ne jako základ, ale jako celý buddhismus, a ještě k tomu jako nesprávně pochopený buddhismus. Protože když si někdo není jist sám sebou, hledá pomocnou ruku a přečte si odtrženě od ostatních souvislostí první z oněch pravd, může zaujmout k této pravdě neurotický postoj a špatně ji interpretovat. Opět totiž jde o naši známou poloplnou a poloprázdnou sklenici. Když Buddha řekl: „Existuje utrpení,“ nesděloval všem přítomným, že utrpení je jejich podstatou a že buddhismus je učením o tom, že celý podmíněný svět je utrpením a tečka. To je ten neurotický výklad. Buddha chtěl sdělit ovšem něco úplně jiného a také to udělal. Jeho vysvětlení pokračuje ve třech následujících pravdách, které už si ti neuroticky ladění ovšem nepřečetli. Už ve formulaci „existuje utrpení“ je obsažen skrytý rozměr svobody, což ovšem úzkostně laděná mysl nevidí. Ten výrok je totiž pouhou informací o tom, že stav mysli, který je bytostmi pociťován jako utrpení, prostě existuje. Neříká nic o tom, že by bylo naší povinností jej prožívat, že je naší podstatou, že bez něj nemůžeme žít atd. Pouze existuje. Druhá pravda vrhá do problému mnohem víc světla: „Utrpení má příčinu.“ V tomto výroku je obsaženo jasné sdělení, že pokud cokoliv prožíváme nepříjemně, tedy jako utrpení, není nám to naservírováno nějakým mstivým bohem nebo ještě hůř náhodou, ale má to svou jasnou a odhalitelnou příčinu. A hned následující výrok Buddhy objasňuje, že tam, kde není příčina utrpení, existuje stav mimo jakékoliv nepříjemné prožívání od největších úrovní psychických a fyzických bolestí až po nejlehčí nepříjemné stavy typu nudy atd. „Existuje konec utrpení,“ konstatoval Buddha. Ze čtvrtého Buddhova sdělení jasně dýchá buddhisticky chápaná svoboda a zodpovědnost každého člověka za sebe sama: „Existuje cesta ke konci utrpení.“ V tom smyslu, že pokud existuje nějaká metodika, jak dosáhnout stavu, kdy neprožíváme již nic nepříjemným způsobem, je pak zcela na nás, zda tuto metodiku ve svém životě použijeme nebo ne. A Buddha nám podává jasné sdělení o existenci takové cesty. Toto dobře pochopit, je velmi důležité, ostatně jako každé učení. Buddhovo tvrzení se neopírá, nakonec jako nikdy, o nějaké mystické stavy mimo naše možnosti a schopnosti a vůbec už ne o nějaké ráje po smrti. Nehovoří o žádném vyvanutí a vypnutí se, jako kdybychom si vytáhli baterie nebo napájení ze zásuvky a pak už neprožívali nic, to znamená ani utrpení. Buddha hovoří o stavu, kdy na jedné straně vidíme a vnímáme tentýž svět a totéž svoje tělo, ale úplně jiným, převratně novým způsobem. Kdy jasně vnímáme toho, kdo to všechno prožívá, jako realitu a vše ostatní jako určitou úroveň snu. Kdy sebe vnímáme jako neohrožený, radostnou energií překypující prostor, který jasně vnímá potřeby těch, kteří se v tom snu s námi pohybují, ale ještě jej berou jako realitu a trpí tím. Opravdu je tady na místě přirovnání s labyrintem, ve kterém jsme se donedávna pohybovali bez mapy a nevěděli, za kterým rohem je jídlo a za kterým smrtelná past. A ve chvíli, kdy prožíváme svou skutečnou podstatu, naše mysl jakoby dostala křídla a vznesla se nad onen labyrint a uviděla všechny zásobárny potravin a všechny pasti. To samozřejmě přináší hluboký užitek nejen nám, ale všem, kteří jsou nuceni se pořád ještě pohybovat v labyrintu, protože na této úrovni prožívání nám nejsou vůbec lhostejní a je naší přirozenou potřebou jim pomáhat.

Nakonec zjistíme, že buddhismus není popisem všech možných způsobů, jak mohou bytosti trpět, a mnoha dalších způsobů, jak si odříkat nejrůznější životní radosti, ale že je především o svobodě a dokonalých vlastnostech mysli. O tom, že výsledkem velkého snažení a touhy po absolutním štěstí je stav, který už se snažením nemá nic společného, protože on sám je nejvyšší relaxací, absolutní neohrožeností, nejvyšší radostí bez podmínek a nekonečným soucitem se všemi, kdo ještě prožívají svá omezení jako reálná. Nejvyšší pravda je nejvyšší radostí, pravil ten, kdo nejvyšší pravdu trvale prožívá, tedy Karmapa. A potvrzují to všichni jeho následovníci. Když se zeptáte kohokoliv z nich, mají k tomu každý svůj vlastní jedinečný postřeh. Lama Ole říká, že zná a prožívá v každé situaci jeden ze třech stavů mysli – radost, velkou radost nebo radost podobnou extázi. Je mnoho způsobů a popisů a všechny ukazují na shodné společné kvality.

Součástí tohoto stavu, který jako jediný nemá podmínky, a to ani dobrou karmu (ta je pouze podmínkou úspěšné cesty k jeho trvalému prožívání), je jasné vědomí toho, že bytosti nechtějí trpět. Když byl Buddha Šákjamuni tázán, co učí, tak odpovídal: „Učím to, jak se věci mají.“ A když se jej ptali na důvod, sdělil: „Protože bytosti nechtějí trpět.“ Právě tento postoj je jedinou motivací takových učitelů, jako je Karmapa nebo lama Ole, k tomu, aby se rodili mezi námi ve fyzických tělech a pomáhali, jak se dá. Oni už žádnou jinou motivaci k tomuto způsobu fungování nemají. Pomoc z jejich úrovně rozvoje a prožívání je něčím velice mocným a efektivním. Díky své realizaci mají rozvinuto mnoho sil a zvláštních schopností, které používají pouze pro pomoc bytostem k lepšímu zrození a rozvoji. Důležitější ovšem je, že u nich už nejde o žádnou hru ega, která by těch sil a schopností chtěla využívat jakkoliv sobecky. Právě proto ty schopnosti mají. Jde o vzájemně se podmiňující faktory.

Proto mohou opravdu efektivně pomáhat pouze ti, kdo už jsou mimo své hry ega, mimo rušivé emoce. Nepotřebují už naplňovat žádné své osobní potřeby. A právě proto není vůbec sobecký, ale naopak maximálně efektivní ten způsob chápání soucitu, který jej vnímá nikoliv jako sentiment, ale jako určitý druh moudrosti, která je schopna vidět vzájemné souvislosti jevů, jako schopnost vcítit se a pochopit, že bytosti nerady trpí, a jako aktivitu z této moudrosti vycházející.

Abychom takového stavu dosáhli a byli opravdu užiteční všem, nestačí mít jen informace popsané v buddhistické filozofii a třeba v tomto článku. Je třeba pochopit, že naše skutečné schopnosti pomáhat se mění v závislosti na úrovni našeho prožívání. Plnému prožívání našeho absolutního stavu a tedy projevení maximálních schopností pomáhat bytostem brání mnoho hlubokých konceptů, z nichž nejúpornější jsou ty neintelektuální, prožitkové. Příkladem může být koncept, že jsme tělem. Jde o koncept, protože tělem opravdu nejsme. Kdyby šlo ovšem o intelektuální koncept, už samotná informace o tom, že tělo není naší podstatou, by stačila k tomu, abychom je prožívali jako to, čím opravdu je, tedy jako náš nástroj. A jakoukoliv nemoc těla i jeho smrt bychom prožívali nezúčastněně jako zajímavý děj. Tak, jak tyto události těla opravdu prožívají velcí buddhističtí učitelé. Oni ten koncept ovšem rozpustili nikoliv pomocí informace, že nejsou tělem, nebo jakékoliv jiné informace o tom, čím jsou. Udělali to tak, že mnoho životů a let používali jediné účinné rozpouštědlo konceptů, které funguje mimo intelekt, na všech úrovních mysli, tedy i v hlubokých úrovních podvědomí, tedy meditaci.

K témuž vyzývají i nás z úrovně svého vhledu a předávají nám obrovskou škálu buddhistických metod od těch, které si představí každý laik, když se řekne meditace, a které slouží pouze ke zklidnění mysli, přes metody rozvíjející soucit a moudrost až k nejširší škále metod z úrovně Diamantové cesty, které slouží k přímé identifikaci se stavem mysli buddhy a vedou k ohromně rychlému rozvoji.

Vše další je na nás. Máme správné informace, účinné metody a možnost vybrat si mezi tím, zda budeme fungovat jako automaty na rušivé emoce, nebo prožijeme a budeme prožívat absolutní svobodu a pravdu jako nejvyšší radost.

< Zpět na obsah čísla