Čtyři učení Gampopy
Lobpön Cečhu rinpočhe
Naše linie odkazu se odvíjí od největších mistrů s nepopsatelnými kvalitami. Těmi nejdůležitějšími mistry byli Marpa, Milaräpa a Gampopa. Právě od Gampopy pochází text Čtyři učení Gampopy, v němž popisuje kroky k dosažení buddhovství. První z těchto učení hovoří o tom, jakým způsobem lze mysl nasměrovat k dharmě, tedy jak začít s praxí dharmy. V druhém textu se pojednává o tom, jak potom dharmu praktikovat. Třetí učení vysvětluje, co si počít s překážkami na cestě. Čtvrté učení nakonec popisuje způsob, jak lze rozpoznat nevědomost a rušivé pocity jako druhy moudrosti.
První ze Čtyř učení Gampopy
Jak dojde k tomu, že se přikloníme k dharmě, a co je jejím smyslem? První, co naplňuje význam dharmy, je pomíjivost všeho, co se děje. Z tohoto důvodu hovořil Buddha Šákjamuni na prvním místě o pomíjivosti. Když tehdy v prvním období předávání učení hovořil o „Čtyřech drahocenných pravdách“, učil, že vše složené se opět rozpadne. To je první z tzv. „Čtyřech pečetí“, základních buddhistických učení. Když Buddha hovořil o pomíjivosti, vztahoval tento pojem jak na celý vnější svět, tak na každého jednotlivce. Například dům se nám zdá celkem pevný a normálně ho považujeme za odolný. To je ale klam, protože stejně jako byl jednou sestaven dohromady, jednou se zase rozpadne. To platí pro všechny jevy ve vesmíru, od nejmenších částic až po veliké věci. Když je tedy celý vesmír kolem nás pomíjivý, pak je taková rovněž naše osoba a naše vlastní tělo. Proto Buddha Šákjamuni poukazoval na to, že skutečnou cenu pro nás mají pouze duchovní hodnoty. Stejným způsobem říká také Gampopa, že bychom si měli být vědomi pomíjivosti, abychom byli schopni nasměrovat svou mysl na dharmu. Měli bychom se tím zabývat tak hluboce, až v nás vznikne zcela samozřejmé a přirozené pochopení pomíjivosti.
Pomíjivost
Je třeba projít různými druhy pomíjivosti. Nejprve vidíme vnější pomíjivost v průběhu let a dní, potom si uvědomíme koloběh ročních období. Uvědomíme si, že vše, co bylo zjevně složeno dohromady, se jednou rozpadne na jednotlivé části. Abychom si pomíjivost jasně představili, přemýšlíme o jistotě vlastní smrti. Ujasníme si, že i my sami, stejně jako každý, jednou zemřeme. Existuje řada okolností, za kterých člověk může najednou zemřít. Podmínek, které zachovávají člověka při životě, je oproti tomu poměrně málo. Přemýšlíme také o tom, jak budeme prožívat okamžik umírání. Všechny vnější věci, které mají nyní pro nás velkou cenu, jsou nám potom k ničemu. V okamžiku smrti jsou důležitější úplně jiné věci než všechen vnější svět.
Podívejme se však na jednotlivé body podrobněji:
Pomíjivost v průběhu let, dní atd.
Běžně si myslíme, že rok je dost dlouhá doba. Když se ovšem podíváme zblízka, uvidíme, že uplyne velmi rychle. Měsíce jdou po sobě opravdu rychle, i když možná máme pocit, že měsíc je docela dlouhá doba. Ale ten se také skládá jen z jednotlivých dní. Také víme, jak rychle uplyne den, a tímto způsobem nám všechen čas proteče mezi prsty. Od okamžiku narození míjí jeden den za druhým a sčítají se v roky. Průběh tohoto života je velmi rychle probíhající a nezadržitelný proces.
Pomíjivost v průběhu ročních dob
Celá příroda se proměňuje od jara přes léto, až do podzimu a zimy. Na jaře můžeme pozorovat, jak se otepluje, stromy a květiny začínají kvést, hmyz se probouzí a začíná být aktivní. V létě je horko, pole dozrávají a úroda roste. Na podzim se vše rozpadá, stromy ztrácejí své listí. V zimě je pak zem ztvrdlá mrazem a sněží. Nic nezůstává, jak je, a vše se v jednotlivých fázích proměňuje. Pomíjivost nám ukazuje věci v různém světle. Veškeré změny a střídání ročních období jsou způsobené pomíjivostí. Na základě proměny světa v podobě ročních dob můžeme pochopit, že vše se neustále mění.
Pomíjivost na základě čtyř tezí
- Vše, co bylo složeno, se zase rozpadne. Například dům, který byl někdy postaven, se zase někdy rozpadne.
- Pokud se v nějakých situacích sejdou lidé nebo nějaké podmínky, pak se zase jednou ztratí a situace skončí.
- Vše, co nashromáždíme, jednou zase také ztratíme a budeme od toho odděleni.
- Vše, co se jednou narodilo, jednou také zemře.
Díky těmto čtyřem tezím můžeme dobře pochopit pomíjivost. Nejintenzivněji bychom měli přemýšlet především o čtvrtém bodě.
Smrt
Každý, kdo se jednou narodil, zcela jistě také zemře. Neexistuje vyhnutí a je jisté, že po narození nevyhnutelně následuje také smrt. To bychom si měli jasně uvědomit. Buddha Šákjamuni je nám toho nejlepším příkladem. Před dlouhou dobou žil zde na zemi, dosáhl buddhovství a zemřel. To je jednoznačné – nikdo z nás nemůže říct, že v tomto životě potkal Buddhu, protože ten zemřel. Můžeme si vzpomenout také na jiné velké duchovní učitele, které jsme znali osobně nebo od nichž jsme třeba obdrželi učení. Nebo pomyslíme na ty, které jsme sice neznali osobně, ale o kterých jsme slyšeli, že již zemřeli. Samozřejmě si můžeme vzpomenout na jiné lidi, kteří nám byli blízcí, třeba na své rodiče, sourozence, přátele a lidi, kteří nám byli milí. Všichni známe řadu lidí, kteří již zemřeli. Vzpomeňme si třeba na uplynulý rok. Určitě si vzpomeneme na někoho, ke komu jsme měli blízký vztah a kdo zemřel. Díky tomuto způsobu uvažování začneme chápat, že se to jednou přihodí i nám. Všichni zemřeli a nezáleželo na tom, jak vysoce realizovaní byli. Vzpomeňme si na Milaräpu. Byl to fantastický jogín, který uměl zcela nezávisle na okolních podmínkách dělat všechno možné. Uměl létat, uměl procházet zdmi, dosáhl skutečně vysoké realizace – ale také on zemřel. Vzpomeňme si na Marpu, Gampopu nebo na Karmapu, na kterého se díváme jako na samotného Buddhu a který měl nepopsatelné schopnosti. Všichni se narodili a žili jako lidé, a proto také přirozeně zemřeli. Za narozením následuje nevyhnutelně smrt, je jeho logickým následkem. Když tedy vidíme, že ani sami velcí bódhisattvové a vysoce realizovaní mistři neunikli smrti, co potom bude s námi, kdo jsme nedosáhli žádného hlubokého dosažení? Jak bychom se mohli vyhnout smrti? Pokud jsme tedy takto pochopili, že na konci našeho života zcela jistě stojí smrt, měli bychom si dát pozor, jak s životem naložíme. Často si přece myslíme, že sice jistě zemřeme, ale že to bude až někdy za dlouho. Myslíme si, že ještě máme spoustu času a že náš život ještě potrvá. Máme pocit, že smrt přijde až za dlouhou dobu a vůbec ne už zítra. V tom se však hluboce mýlíme, protože nad příchodem smrti nemáme vůbec žádnou kontrolu. Smrt může přijít kdykoliv a zároveň velmi rychle. Představte si, že stojíte na vysokém kopci a z něj necháte kutálet dolů těžký kámen. Ten kámen se bude valit stále rychleji a jednou se dole roztříští. Když při fotbale pořádně nakopneme míč, tak se kutálí nebo letí stále dál. A stejně je to s naším životem. Je mnohem více podmínek, které mohou přivodit smrt, než takových, které podporují život. V jednom verši se říká: „Člověk nikdy neví, co přijde rychleji. Zda příští den, nebo smrt.“ A tak tomu skutečně je. Dnes posloucháme učení a myslíme si, že zítra zase nějaká uslyšíme. Ale kdo ví, zda budeme zítra ve stejnou dobu vůbec naživu? To je něco, co je neustále a každý den nejisté. Proto bychom si měli být této neustálé potenciální přítomnosti smrti vědomi. Takové pochopení motivuje člověka k praktikování dharmy. Právě v dnešní době si můžeme jasně uvědomit, kolik existuje podmínek vedoucích k rychlé smrti. Například automobily jsou sice velmi příjemnými prostředky k rychlému pohybu, ale zároveň v sobě neustále nesou potenciální nebezpečí. Kamkoliv se podíváme, tam nacházíme podobné příklady. V lékařství se stává, že lidé nesnesou určitou kombinaci léků a mohou kvůli tomu zemřít. Tělesná konstituce některých lidí nesnese určité potraviny, které tělo otráví, a lidé pak umírají. Mělo by nám být jasné, že je hodně možností, jak zemřít, a že se to může stát kdykoli. Proto bychom měli praktikovat dharmu. Ve smrti jsme odkázáni pouze sami na sebe. Pokud známe vlivné lidi a při umírání je požádáme o pomoc, nemohou pro nás nic udělat, i kdyby chtěli. Ani velký majetek nic nezmůže. I když umírá nejbohatší muž světa, všechny jeho peníze mu nepomohou. Možná máme hodně přátel a blízkých lidí, ale přestože dělají vše, co je v jejich silách, naši smrt nemohou odvrátit. Je to jako obrovský kus skály, který se zřítí – jako obrovský vodní proud, který vše spláchne. Je to nezadržitelné. Při procesu umírání ztrácí tělo svou sílu. Nejsme například schopni přijímat potravu. Nemáme už sílu vnímat chuť, i když jsme snědli byť jedno sousto. Tělo již nemůže přijímat potravu, přestáváme vidět, chybí nám síla pro základní tělesné funkce. To je zcela přirozený proces, protože tělo je složeno ze čtyř živlů a ty se přirozeným způsobem zase rozloží. Přitom ztrácíme kontrolu nad tělesnými funkcemi. Když jsme vydechli, nemáme již sílu se nadechnout, a když jsme se nadechli, nemáme už sílu pořádně vydechnout. Pokud jsme se neučili pracovat s myslí, pokud jsme nepraktikovali dharmu, pak se dostaneme do velmi nepříjemného psychického stavu. Když totiž zjistíme, že se vědomí odděluje od těla, dostaneme velký strach. Už nemáme nic, k čemu bychom se mohli přimknout. Nevíme, co se s námi děje, a nemáme vůbec žádnou oporu. Pokud jsme se neučili, jak zacházet s vlastní myslí, je to pak velmi obtížné. V jednom verši se praví: „Pokud jsme nedokončili nějaký čin, pak nedozraje ani jeho následek. Ale každý čin, který jsme jednou vykonali, s sebou přinese také následek.“ Právě při procesu umírání má toto velký význam. V našem životě jsme to právě my sami, kdo je nám nejblíže, kdo je nám nejmilejší a nejdůležitější a na co dáváme největší pozor. Středem veškerého našeho jednání je naše vlastní osoba, naše já , naše identifikace s tělem. Vše, co se děje, vztahujeme ke své vlastní osobě a zažíváme to z této perspektivy. Pak také z této perspektivy jednáme – děláme věci pozitivní, které přinášejí štěstí, ale také negativní, které vedou k utrpení. Dojmy z těchto činů nás automaticky doprovázejí ve smrti. Všechny pozitivní i negativní návykové tendence z našeho jednání, z našeho způsobu života, jsou přítomny v naší mysli a doprovázejí nás. Nemusíme je táhnout za sebou jako na provázku. Ani jim nemůžeme říct: „Já už vás nechci, nechoďte za mnou.“ Zaručeně budou pořád s námi, jako stín, který neustále doprovází naše tělo bez toho, aniž bychom ho o to museli žádat. Jednou žil jeden geše z linie Kadampa, který hodně přemýšlel o pomíjivosti a smrti. Praktikoval v ústraní v jedné malé, vysoko položené jeskyni. Před vchodem do jeho jeskyně rostl růžový keř a vždy, když ten geše šel ven na záchod nebo pro vodu, musel se protáhnout podél toho keře. Bylo to pro něj nepříjemné, protože si vždy ublížil a keř mu roztrhal šaty. Když zpočátku vycházel a vcházel, napadalo ho: „Musím ten keř určitě vytrhnout, musím proti tomu něco udělat.“ Potom se ale rozhodl, že keř nechá prostě být, bude se protahovat kolem něho a svůj čas raději věnuje praxi. To nejdůležitější v souvislosti s přemítáním o smrti a pomíjivosti je pochopení, že v okamžiku smrti má skutečný význam jen jedna jediná věc. Totiž jak dalece byl člověk schopen ovládnout svou mysl skrze praxi dharmy. Přemýšlíme o tom proto, abychom si vzpomněli na praktikování dharmy, na její používání a abychom se nenechali rozptýlit věcmi povrchního významu. Nejlepší je samozřejmě praktikovat tak intenzivně, abychom stejně jako Milaräpa dosáhli buddhovství v tomto životě. To dokáže samozřejmě jen málokdo. Ale je dobré praktikovat tak, abychom měli neustále pocit, že je vše v pořádku. Abychom si mohli říct: „Kdybych právě teď umřel, tak jsem udělal, co jsem mohl. Necítím žádnou lítost, že bych toho udělal málo nebo že bych praxi pořád odsouval.“ Jde o to rozdělit si vlastní praxi tak, že máme pořád sílu a pocit, že jsme udělali, co bylo možné.
Karma
Pokud jsme nějaké činy nevykonali, nezažijeme ani jejich následky. Ale každý čin, který jsme dovedli do konce, přinese také svůj následek. Tak tomu je zcela jistě vždy. Činy lze zhruba rozdělit na ty, které přinášejí štěstí, a ty, které přinášejí utrpení. Všeobecně se spíš objevuje kombinace obou, ale přesto často převažuje jedna, nebo druhá tendence a tendence usilovat o to, aby jedna z nich byla silnější. Následek našeho jednání se zcela jistě dříve nebo později dostaví. To závisí na tom, jaký druh tendence převažuje. Pokud například někdo v tomto životě jedná velmi pozitivně a praktikuje, ale zároveň se dopouští špatných činů, pak se v příštím životě silněji projeví účinek pozitivních činů, protože tato tendence nyní převažuje. Dotyčný se tedy setká s dobrými podmínkami, ale narazí rovněž na těžkosti kvůli dřívějším negativním činům. Potenciál pozitivních tendencí mu kupříkladu poskytne tolik svobody, že bude moci opět praktikovat. Pokud tomu ale bude naopak, pokud tedy u někoho nyní převažují negativní tendence, pak se také ukážou účinky negativních činů a dotyčný bude zažívat utrpení. To se může např. projevit životem v oblasti paranoie. Pokud jsou tyto negativní dojmy v mysli tak silné, pak ani nebudeme mít možnost pomýšlet na pozitivní jednání. Člověk je pak ve své negativitě tak svázaný, že je pro něj velmi těžké nalézt nějaké pozitivní impulsy. Tímto způsobem tedy naše jednání určuje naši budoucnost. To je také rozdíl mezi Buddhovým prožitkem a prožitkem běžných bytostí. Co se týče mysli jako takové, tedy její absolutní podstaty, pak v ní neexistuje nejmenší rozdíl. U neosvícené bytosti jsou ovšem všechny činy poznamenány soustředěností na sebe. Vše, co člověk dělá, je zaměřeno na něj, a tak může často jednat negativně. Vzniká pak řetězec podmínek, které přinášejí pouze utrpení a těžké situace, a ten se táhne mnoha životy. Buddha však proti tomu postavil do popředí pozitivní jednání, rozvinul postoj směřující k dosažení osvícení ku prospěchu všech bytostí a na základě toho dosáhl osvícení. Díky nashromáždění pozitivních činů se pro něj otevíralo stále více prostoru a rozvinul se až do stavu buddhovství. To je ten jediný rozdíl mezi obyčejnými bytostmi a Buddhou.
Samsára – podmíněná existence
Jako účinek dřívějších činů zažíváme šest různých oblastí existence. Důsledkem extrémně negativních činů je prožívání oblastí paranoie. Tam bytost nezažívá nic jiného než extrémní utrpení, jako např. horko a chlad. Není možné tam zaslechnout ani pojem štěstí nebo označení něčeho příjemného. Jinou formou existence plnou utrpení jsou prétové (skt., hladoví duchové). Prožívání na základě dřívějších činů je zde popisováno tak, že bytost sice má neustále hlad a žízeň, ale že ani nezaslechne jméno nějakého pokrmu a že k jídlu nedostane nic. A když je přece jen nějaké jídlo k dispozici, pak bytost trpí tím, že to nemůže pozřít, protože má obrovské břicho, ale jen velmi úzké trubice trávicího ústrojí. Takže i když dostane jídlo, nemůže se nikdy nasytit. Jeden popis hovoří o tom, že některé z bytostí mají sedm uzlů v trávicím ústrojí, takže jídlo jednoduše neprojde. Říká se sice, že nejhorší zkušeností v samsáře jsou oblasti paranoie, ale zkušenost hladových duchů jim ovšem není až tak vzdálená. V oblastech zvířat je utrpení sice o něco mírnější, ale také v těchto stavech je zažíváno mnoho utrpení. Známe to například z obrázků z Asie, které ukazují, v jakých podmínkách jsou zvířata chována a jak jsou trápena kvůli pracovnímu výkonu. Na Západě jsou sice domácí zvířata chována v dobrých podmínkách, ale v divočině zažívají také mnoho utrpení. Způsobují si ho tím, že se neustále vzájemně loví a požírají. Velké ryby požírají ty malé. Je to tedy nekonečný proud utrpení. Ve srovnání s utrpením v těchto třech nižších stavech je prožívání ve třech vyšších stavech samozřejmě příjemnější – ale pouze ve srovnání. Když pak ovšem pozorujeme každý zvlášť, výsledek nebude tak rozdílný. Vezměme si naše lidské prožívání. Jednou jsme se narodili, pak stárneme, jsme nemocní a umíráme. To vše je plné utrpení. Dokonce již v prenatální fázi zažívá embryo v těle matky velmi mnoho utrpení. V některých popisech se o tom říká: Pokud matka jí moc málo, prožívá embryo tuto skutečnost na psychické úrovni, jako by padalo do propasti. Když naopak matka jí příliš, má embryo pocit, jako by bylo drceno mezi kusy skály. Také porod je pro dítě velmi nepříjemný. Nejprve je v plodové vodě, v lehkém a pro pokožku příjemném prostředí. Při porodu má pocit, jako by ho někdo protahoval úzkou železnou trubkou. Po porodu je pak každý dotyk neobyčejně nepříjemný a vůbec nezáleží na tom, jak hebká je látka, na níž dítě leží. Také dotyk nejjemnějších rukou je pociťován jako bodání trnů. Je to úplný protiklad k prožívání v matčině těle. Je pak jasné, že dítě křičí, aby vyjádřilo toto utrpení. V mládí a ve středním věku každý více či méně vychutnává svůj život. Ale pak přijde doba stárnutí a utrpení opět přibere na síle. Člověk je křehčí, má problémy si sednout nebo se naopak postavit. Možná jsme byli předtím aktivní, ale teď už jsme na to moc zranitelní. Mladí lidé už staré neberou vážně. Pokud jim člověk chce něco zprostředkovat, je komunikace zablokována. Úplně člověka odmítají a dostává se mu jen špatných reakcí, což ho velmi zraňuje. O nemoci není třeba dlouze hovořit. Každý, kdo byl nemocný, ví, jak nepříjemné to je. O utrpení ve smrti jsme již mluvili. Člověk zkrátka ztrácí nad sebou kontrolu a při umírání je bezmocně vydán napospas. Po uvědomění si všech těchto skutečností nám musí být jasné, že ani v oblasti lidí není možné najít příliš mnoho opravdového štěstí. Je to příjemné pouze ve srovnání s oblastmi paranoie, prétů a zvířat. Během lidského života se také často zabýváme velmi nepříjemnými věcmi. Když je člověk chudý, zoufale shání peníze a obecně se snaží nahromadit stále víc a víc, což je také forma utrpení. Ti, kterým se podařilo hodně nashromáždit, musí opět tvrdě pracovat na ochraně a péči o majetek. Každý také zná pocit, když se musí rozloučit s blízkými lidmi, jako například s rodinou nebo přáteli. Po nějaké společně strávené době je loučení rovněž plné utrpení. Naopak kontakt s lidmi, které nemůžeme vystát a které chápeme jako nepřátele, je také formou utrpení. To vše jsou různé druhy utrpení, které značně ovlivňují náš život. Život asurů (skt., polobohů) je určován závistí a žárlivostí. Nashromáždili sice hodně pozitivní karmy, ale ne tolik, aby mohli prožívat božské oblasti. Zjišťují to, a proto závidí bohům jejich rajský stav. Jejich utrpením je tedy život v závisti a žárlivosti. Bohové prožívají rajské stavy jako plody svých velmi pozitivních činů. Mají vše, co chtějí nebo potřebují, vše se ihned manifestuje. Nemusí se snažit, aby dostali věci jako jídlo nebo přístřeší. Vše je pro ně velmi příjemné. Ale tento stav trvá pouze tak dlouho, dokud je k dispozici pozitivní karma. Pak přichází bod zlomu, kdy se pozitivní dojmy v mysli vyčerpají a bohové začínají trpět. Je to utrpení způsobené smrtí a u bohů je velmi silné, protože ho prožívají vědomě. V našem životě je to spíše tak, že vědomím existence smrti nijak zvlášť netrpíme – přinejmenším tak dlouho, dokud není už přímo před námi. Je tedy pro nás spíše abstraktní představou. Bohové si ale přímo uvědomují, že brzy zemřou a co to pro ně znamená. Je jim jasné, že prožili mnoho pozitivního, ale že všechny dobré dojmy v mysli jsou teď vyčerpány a nyní je čeká již jen utrpení. Tím, že to tak jasně vidí, nesmírně trpí. Existují popisy, které líčí znamení smrti u bohů tak, že najednou z jejich těla vychází pro ně neobvyklý a nepříjemný zápach. Jejich oblečení a jejich tělo se rozpadá. Ostatními bohy jsou opuštěni a jasně vědí, co je čeká, a to je velmi trápí. Takto můžeme pochopit, že v samsáře neexistuje nic, o co by mělo smysl se snažit. Navíc nezáleží na tom, v jaké samsárické oblasti jsme se narodili. Neexistuje skutečná radost ani žádné skutečné štěstí, ale nanejvýš jen přechodné příjemné stavy. Je to, jako bychom seděli na špičce jehly, a tam se nemůžeme cítit dobře.
Drahocenné lidské tělo
Záleží pouze na jednotlivci, jaký stav bude v samsáře prožívat. To, co se projevuje jako vnější svět, je vždy pouze důsledek vlastního jednání. Záleží to jen na míře pozitivních a negativních činů, které provádíme. Jako lidé máme možnost rozhodnout, zda budeme jednat pozitivně nebo negativně. V ostatních oblastech existence tento prostor pro rozhodování bytosti nemají. Jsou tak svázány negativní karmou nebo vnějšími podmínkami, že neexistuje možnost volby. Proto je lidský život považován za tak cenný. Člověk má možnost nashromáždit mnoho pozitivního, a vytvořit tak předpoklad, že se v budoucnosti bude blížit čím dál tím víc osvobození a buddhovství. Tato šance je výsledkem dřívějších činů a měli bychom si ji uvědomovat. Člověk by měl tuto šanci skutečně plně využít a ne svůj život jen nesmyslně promarnit. To by se mu mohlo stát tehdy, pokud by jen užíval plodů dřívějších činů bez toho, aby se vědomě dál pozitivně rozvíjel. To nejdůležitější v naší lidské existenci je pochopení její hodnoty. Je tak cenná proto, že máme v rukou svůj další vývoj. Pokud se o to vůbec nebudeme starat, nastává možnost, že se příště narodíme v nižších oblastech existence. Předpoklady tady jsou, člověk totiž může jednat také negativně. Pokud se ovšem rozhodneme dosáhnout stavu buddhovství, pak máme jako lidé schopnost žít a jednat odpovídajícím způsobem. To znamená shromažďovat zásluhy a moudrost. Proto bychom si měli dát velký pozor na to, jak žijeme. U negativních činů bychom například neměli být nedůslední a myslet si: „To je jen málo negativní, to vůbec nehraje roli, zda to udělám nebo ne.“ Místo toho bychom se měli snažit zanechat všech negativních činů, a to i těch, které vypadají malicherně, protože jejich následek může být plný utrpení. Na druhé straně bychom se měli snažit o všechno pozitivní, i když to může rovněž vypadat malicherně. K tomu máme mnoho příležitostí, ať je to ve formě štědrosti, vytrvalé praxe dharmy, ve formě meditace, používání manter, ve formě poklon apod. Jde o rozpoznání této šance a rozhodnutí se pro její plné využití. Buddha dosáhl buddhovství, protože se rozhodl jít určitou cestou. Dosáhl stavu vševědoucnosti, stavu, díky kterému byl schopen mít úplný přehled. To mu umožnilo vyučovat a popisovat stavy existující v samsáře. Nikdo z nás nemá takový přehled, aby mohl říci, co všechno bytosti prožívají. Já například z vlastní zkušenosti nevím, co bytosti prožívají v oblastech paranoie. V minulosti jsem jistě v těchto stavech také byl, ale nevzpomínám si na to. Stejně tak víme z vlastní zkušenosti jen málo o tom, co skutečně znamená stav buddhovství. Já o tom z vlastní zkušenosti nemohu učit, protože jsem tento stav nezažil. Buddha byl ale schopen ve svém stavu realizace a vševědoucnosti toto ukázat a vysvětlit. Dnes ho ale nemůžeme potkat osobně, a proto je pro nás tak důležitým náš lama.
První útočiště, které přijímáme, je v lamovi. Je tím, kdo nám dnes poskytuje Buddhovo učení. Samozřejmě že mnozí nemají vůbec žádnou důvěru v to, že lze na základě této cesty dosáhnout buddhovství. Ale my se zaměřujeme na to, co Buddha Šákjamuni učil a jak to vysvětloval. Buddha sám například nerodil dítě. Když pak ovšem hovořil o tom, co při porodu prožívá dítě a jaké utrpení prodělává matka, pak o tom mluvil na základě svého stavu vševědoucnosti. Existuje vyprávění o jednom Buddhově žákovi, který se jmenoval Árja Kátjájana. Byl schopen přímo prožít všechny oblasti existence. Tedy nejen naši lidskou oblast a oblast zvířat, ale skutečně všechny. Jednou uviděl ženu, která právě kojila své dítě, a k ní se přibližoval pes. Zatímco se láskyplně věnovala dítěti, hodila po psovi kámen a ještě k tomu jedla rybu. Kátjájanu tento pohled velmi zasáhl, protože viděl, kdo se v této situaci setkal. Byl schopen vidět předchozí životy zúčastněných a viděl, že dítě bylo v posledním životě nejhorším nepřítelem matky. Ryba, kterou jedla, byla v posledním životě jejím otcem a pes matkou. Kátjájanu tento pohled na situaci velmi zasáhl.
Pokud tedy nyní máme šanci prožít lidský život se všemi jeho možnostmi, pak bychom měli tuto šanci v každé situaci využít a nepromarnit ji. Dokud jsme ještě nepochopili smrt a pomíjivost, nebudeme ani schopni se skutečně obrátit k dharmě. Dharmu nebudeme moci praktikovat vážně, protože nebudeme schopni rozpoznat její opravdový význam. Proto říká Gampopa ve svém textu, že pochopení smrti a pomíjivosti je nezbytným základem pro vážně míněnou praxi. Měli bychom o tom stále znovu přemýšlet, až se to stane vnitřní jistotou a samozřejmostí.
Druhé ze Čtyř učení Gampopy
Zde se jedná o to, jak praktikujeme dharmu jako cestu. Jádrem praxe dharmy je rozvinutí osvícené mysli – bódhičitty. To znamená, že dáme vzniknout lásce a soucitu se všemi bytostmi tím, že se do nich vcítíme. Zároveň rozvíjíme názor, že všechny jevy, všechny vnější a vnitřní prožitky vznikají ve vzájemné závislosti. Není nic, co by existovalo nezávisle na všem ostatním. Na základě toho pak chápeme, že všechny jevy jsou snem a iluzí. Nejprve jde tedy o to, rozvinout v sobě lásku ke všem bytostem. Proto si představujeme, že všechny bytosti jsou v prostoru před námi. V meditaci pak rozvineme vůči těmto bytostem náklonnost a lásku tak hlubokou, jakou cítíme k matce. Přitom nerozlišujeme mezi nepřáteli a lidmi, které máme obzvlášť rádi, a nakonec těmi, kteří jsou nám lhostejní. Na všechny bytosti hledíme bez všech takovýchto obvyklých hodnocení, tedy jako by to byly naše matky. Prvním krokem na cestě dharmy je rozvinutí lásky ke všem bytostem. Když praktikujete, je dobré věnovat rozvinutí lásky ke všem bytostem dostatek času. Čím více v sobě tuto lásku stabilizujete, tím lehčí pak budou následující kroky.
Dalším krokem je rozvinutí soucitu vůči všem bytostem. Proto nejdříve přemýšlíme o situaci, ve které se obecně všechny bytosti nalézají. Všechny zažívají nějakou z oblastí samsáry. Se všemi těmito bytostmi máme velmi osobní spojení, protože jsme všichni prošli nesčetnými zrozeními. Takže v nějakém životě byla každá bytost naší matkou nebo naším otcem. Všechny bytosti si přejí osvobození od utrpení, ale většinou tomu jejich jednání neodpovídá. Svými činy naopak vytvářejí příčiny, které s sebou přinášejí utrpení. Ačkoliv chtějí mít štěstí a radost, většinou nejsou schopny vybudovat odpovídající příčiny. Následkem toho pak zažívají různá utrpení v šesti oblastech samsáry: extrémní vedro a chlad v oblastech paranoie, hlad a žízeň v oblastech prétů. V oblastech zvířat jsou loveny, požírány a bity. V lidském světě zažívají narození, stáří, nemoc a smrt. V oblastech polobohů trpí kvůli neustálé závisti a žárlivosti. V oblastech bohů nakonec zažívají utrpení smrti. Pokud to jednou jasně pochopíme, není daleko k následujícímu závěru: sami se můžeme zasloužit o vlastní štěstí. Můžeme pracovat na příčinách, jejichž výsledkem bude štěstí. Ale pak bude šťastná jen jedna bytost a všechny ostatní budou stále trpět. Z toho pak povstane přání, abychom byli skutečně schopni pomoci všem bytostem. Činíme předsevzetí udělat vše pro to, abychom postupně osvobodili bytosti od utrpení. Tak je definován soucit.
Osvícená mysl, bódhičitta, je všechno, o co v praxi jde. To je vidět i u osvícených bytostí. Existují různé úrovně buddhistických cest a jim odpovídající praktikující. Buddha učil obě cesty, cestu šrávaků (skt.) a prátjékabuddhů (skt.), tedy posluchačů a těch, kteří byli schopni realizace. Buddha sám dosáhl osvícení proto, že v sobě nechal rozvinout osvícenou mysl. Všechna Buddhova učení jsou k dispozici a mohou být praktikována pouze proto, že Buddha rozvinul bódhičittu. Ten, kdo tuto osvícenou mysl rozvine, praktikuje ji a čím dál tím víc ji uskutečňuje, se stane bódhisattvou. Bez bódhičitty neexistuje osvícení a žádná z úrovní Buddhova učení.
Rozlišují se tři druhy osvícené mysli:
- Rozumíme tomu, že jsme si s ostatními rovni.
- Vžíváme se do situace druhých, pokoušíme se ji pochopit.
- Dobro druhých upřednostňujeme před vlastním.
U prvního bodu jde o to, že obrázek o druhých si děláme na základě obrázku o sobě samých. Stejně tak jako my chceme být šťastní a nechceme trpět, chtějí to také ostatní. Máme rádi dobré jídlo, příjemné oblečení, chceme slyšet láskyplná slova, máme rádi roztomilou zábavu atd. Stejně tak to chtějí i ostatní a nezáleží na tom, v jaké oblasti existence se nacházejí. Zda jsou to lidé, zvířata nebo jiné bytosti. Jde zde o pochopení toho, že všichni sdílíme všechna tato základní přání. V druhém bodě používáme meditaci dávání a braní. Myslíme na to, jak mnoho utrpení bytosti prožívají – nemoci, psychické utrpení, fyzickou bolest, různé obtíže atd. Přejeme si, abychom byli schopni všechno toto utrpení vzít na sebe. My sami také pociťujeme různá utrpení, a proto si přejeme, aby se v našich obtížích shromáždilo utrpení ostatních bytostí. Můžeme to vidět tak, že sloučením našich problémů a problémů ostatních budou ti ostatní od nich osvobozeni. To můžeme propojit s dýcháním. Tak jako tak se celou dobu přirozeně nadechujeme a vydechujeme, a můžeme tedy svůj dech použít pro meditaci. Můžeme to dělat třeba následujícím způsobem: Všechno utrpení bytostí se shlukuje v podobě černého světla a s nádechem proudí do nás. Při výdechu potom ze sebe necháváme proudit vše pozitivní a darujeme to všem bytostem. Vše pozitivní, co máme – radost, štěstí, zásluhy, vhled, kterého jsme dosáhli, uskutečnění, zdraví atd., darujeme s výdechem ostatním bytostem. Tento druh meditace, ve kterém vyměňujeme utrpení ostatních za své vlastní štěstí, je v podstatě hlavní a nejdůležitější meditací. Meditace dávání a braní má rovněž velký užitek pro nás samé, protože tak stále více posilujeme osvícenou mysl. Zároveň má velký užitek také pro ostatní, protože se tak posilují přání a propojení s tímto postojem, takže v budoucnosti budeme skutečně schopni pomoci ostatním. Tato moc přání je potenciálem, který budeme moci v budoucnosti rozvinout pro dobro ostatních.
Také v souvislosti s jinými meditacemi je důležité si stále znovu připomínat osvícenou mysl. Ať již meditujeme na různé buddhovské aspekty nebo děláme Přípravná cvičení, tím nejdůležitějším je si vždy na začátku připomenout osvícenou mysl. Je to ta nejjednodušší meditace a zároveň má největší užitek. Na třetím stupni bódhičitty jde o porozumění, že ostatní jsou důležitější než my. Štěstí ostatních se stane pro nás důležitější než naše vlastní štěstí. V každodenním chování to lze ukázat na těchto příkladech: Pokud jsou k dispozici jen dvě jídla a jedno z toho je horší a jedno lepší, pak necháme tomu druhému to lepší a sami sníme to horší. Nebo darujeme druhému pěkné oblečení a sami si ponecháme to méně pěkné. Normálně toho ještě dnes nejsme schopni. Je třeba tedy rozvíjet takový postoj, ve kterém je štěstí ostatních nadřazeno tomu našemu. Můžeme například přemýšlet tímto způsobem: „Není důležité, že jsem teď hladový. Hlavně aby dostali najíst ostatní.“ Pokud známe lidi, kteří jsou nemocní, pak si opravdu přejeme jim pomoci. Víme totiž, jak se člověk v takové situaci cítí. V praxi cvičení mysli (tib. lodžong ) existuje verš, ve kterém se říká: „Všechnu dobrou pověst, slávu, zisk a výhody daruji ostatním. Přijímám onu tíživou skutečnost, že se sám nebudu těšit ze slávy a výhod, a místo toho daruji ostatním vše dobré.“ Jde právě o tento postoj a nikdy bychom si neměli myslet, že toho nejsme schopni. Necháváme tento postoj pomalu vznikat ve vlastní mysli a krok za krokem ho rozvíjíme. Když čteme popisy Buddhových dřívějších životů, když ještě působil jako bódhisattva, nebo životní příběhy jiných velkých mistrů, vidíme, že vždy znovu uplatňovali tento postoj. V jednom případě dal Buddha dokonce své tělo zvířatům jako potravu, aby přežila. Takzvaná relativní osvícená mysl je rozvoj lásky a soucitu. Je to nutná základna pro to, abychom na ní mohli rozvinout absolutní osvícenou mysl. Tou je pochopení, že všechny jevy – vše vnější, myšlenky, pocity, zkrátka vše – vznikají ve vzájemné závislosti. Neexistuje nic, co by existovalo nezávisle na ostatním. Nic nemá skutečnou vlastní podstatu, která by existovala sama o sobě. Tento způsob pohledu, že vše je jako sen, jako iluze, je označován jako absolutní bódhičitta. Krátce řečeno: Co to znamená, že všechny věci jsou ve vzájemné závislosti? Nějaké ty může existovat jen tehdy, pokud je někde nějaké já . Já sám sebe pociťuji jako já , protože jsem ve vztahu k něčemu jinému. Jedna stránka je možná pouze tehdy, pokud tu je i ta druhá, vše je tedy ve vzájemné závislosti. Plod se objeví pouze tehdy, pokud se jednou objevilo také semínko. Takto je vše podmíněno, stojí v provázanosti příčin a podmínek a nemá samo o sobě žádnou podstatu, která by byla trvalá a pevná. Pokud například máme sen, můžeme prožít všechno možné. Může to být překrásný sen, ale také noční můra. Můžeme prožít ty nejkrásnější věci, jíst to nejlepší, mít ty nejpříjemnější zkušenosti – ale těmto zkušenostem není vlastní žádná skutečná pravdivá podstata, je to jen sen. Stejně tak je tomu i s věcmi, které prožíváme v bdělém stavu. Otec existuje jen proto, že existuje syn a naopak. Nemluvili bychom o otci, kdyby neměl syna. Takto je vše na sobě závislé. Země, voda, kameny, oheň, vítr atd. existují v této formě v našem prožívání jen proto, že je vidíme v souvislosti s ostatním, a protože jsou závislé na příčinách a podmínkách. Někdo je velký, nebo malý, protože v závislosti na velkém existuje malé a v závislosti na malém to velké. To jsou příklady ukazující fakt, že věci, které prožíváme jako pevné, v jádře žádnou skutečně existující podstatu neobsahují. Mají závažnost iluze nebo snu. V naší praxi dharmy jde především o tyto dva aspekty. Na jedné straně rozvíjíme lásku a soucit ve své mysli. Posilujeme oba druhy náklonnosti vůči ostatním bytostem, až se z ní stane naprosto přirozený a neumělý postoj. Na druhé straně rozvíjíme správné pochopení věcí. Čím dál tím víc chápeme, že všechny vnější a vnitřní jevy nemají žádnou opravdu existující podstatu, ale jsou jako sen. Rozvoj těchto dvou aspektů v praxi dharmy je náplní této cesty, to je skutečně praxe dharmy.
Třetí ze Čtyř učení Gampopy
V této části jde o to, jak odstraníme zmatek na cestě, tedy o různé iluze. Jednu část jsme již probrali: přemýšlení o pomíjivosti je metodou, jak rozpustit určitý druh zmatku. Zmatený pohled, na základě něhož si myslíme, že život je trvalý a že věci jsou pevné. Metodou, jak rozpustit jiný druh zmatku, je přemýšlení o karmě, tedy souvislosti mezi příčinou a následkem. Za příčinou vždy přichází následek, který odpovídá podstatě příčiny. Za pozitivním jednáním následují vždy příjemné zkušenosti a za negativním vždy utrpení a těžkosti. Díky tomuto pochopení překonáme chybný pohled na tyto souvislosti, kvůli kterému například odmítáme spojitost příčiny a následku. Pochopení, že zkušenost ze všech oblastí samsáry není koneckonců ničím jiným než utrpením, nám pomáhá porozumět tomu, že v podmíněné existenci neexistuje nic, co by stálo za snahu. Bylo by iluzí věřit, že v samsáře je skutečně něco, co by bylo hodno dosažení.
Rozvoj lásky a soucitu je prostředkem, který nám pomáhá zůstat na správné cestě. V buddhismu existuje Malý a Velký vůz. To výjimečné na Velkém voze přitom je upřednostnění rozvoje lásky a soucitu. To nás podporuje v setrvání na správné cestě a v tom, že nesklouzneme k Malému vozu. Naše pochopení toho, že všechny věci jsou jako sen, nám stále více pomáhá překonat iluzi o podstatě věcí. Myslíme si, že věci skutečně existují, což je ovšem iluze. To je také velmi důležitý bod na naší cestě. Je důležité odstranit nejasnosti, zmatky a iluze, abychom pokračovali na cestě správným způsobem. Pokud chceme někam jet, musíme znát cestu. Musíme také vědět, která cesta je špatná, protože pokud si ji vybereme, nedostaneme se k cíli. Svou praxí usilujeme o buddhovství. Tím je situace, kdy jsme schopni rozvinout schopnost poznání, které je podstatou mysli. Mysl je schopná plně rozpoznat vlastní osvícenou podstatu. Pokud ovšem děláme chyby a stále se držíme určitých iluzí, pak mysl nemůže dojít k odkrytí vlastní podstaty. Proto tedy musíme znát iluze a používat odpovídající protilátky k jejich odstranění.
Čtvrté ze Čtyř učení Gampopy
Rozpoznání iluze jako moudrosti bude důležité v okamžiku, kdy jsme všechny iluze odstranili. Potom můžeme rozpoznat moudrost, která v mysli tkví. Iluzi rozpoznáme jako moudrost proto, že jsme poznali pravdivou podstatu věcí. Tento stav je popisován jako prostý „všech představ, sebeklamů a vyumělkovaností“. Pokud jsme byli jednou uvedeni do pravdivé podstaty mysli, pak je mysl schopna tuto sobě vlastní moudrost rozpoznat. Toto uskutečnění může být obecně dosaženo pouze tehdy, pokud jsme byli schopni mysl nasměrovat na dharmu, praktikovat ji jako cestu a rozpustit různé iluze. V tomto okamžiku je rozpoznána konečná skutečnost. Na neosvícené úrovni hovoříme o „mysli“ a „vědomí“, na čisté úrovni používáme termín „moudrost“. Je to poznání zbavené všech extrémních představ, osvobozené od toho, že věříme v pravdivou existenci nebo neexistenci, skutečný příchod a odchod, vznik a zánik. Je to stav osvobozený od všech omezených pohledů, je v něm rozpoznána vlastní podstata věcí. Tak může vzniknout z iluze moudrost.
Je to uskutečnění skutečné podstaty mysli, uskutečnění pohledu, který je zbaven všech omezení. Jediným důvodem pro to, že jsme tohoto poznání ještě nedosáhli nebo že ho nemáme teď, je to, že nás od toho dělí všechny ty iluze. Ty jsou překážkou, která nám brání v rozpoznání pravé podstaty mysli. Pokud si tedy dokážeme iluzi uvědomit a odstranit ji, dojdeme k rozpoznání pravé podstaty mysli. To pak označujeme jako „moudrost“. Abychom k ní dospěli, potřebujeme různé fáze rozvoje a uvedení do pravdivé podstaty mysli. Všechny rozličné metody mají pouze jeden smysl, a tím je dovést nás k dosažení přímého poznání pravdivé podstaty naší mysli. Měli bychom všechny zde popsané metody a kroky opravdu používat. Nemůžeme udělat vše najednou, ale můžeme střídavě používat různé úrovně meditace, jako například meditaci lásky a soucitu. Nejvyšší stupně praxe můžeme praktikovat pouze tehdy, pokud jsme pro to vytvořili určitou základnu. Abychom dosáhli plného užitku z praxe, je takový pozvolný postup důležitý. To nejdůležitější, co bych chtěl zdůraznit, je, abyste pochopili, jak cenná je vaše současná situace, a plně využili tuto šanci. Tedy situace, že žijete jako lidé v dobrých podmínkách. Úplně využít svůj život znamená praktikovat dharmu. Nezapomeňte na to.
Lobpön Cečhu rinpočhe
Narodil se roku 1918 v Bhútánu. Ve 13ti letech odešel se svým strýcem a zároveň duchovním učitelem Dugpou Šerabem rinpočhem do Nepálu studovat a meditovat. Rinpočhe tam obdržel úplné buddhistické vzdělání a často meditoval v nejtvrdších podmínkách v Milaräpových jeskyních a na posvátných místech Guru Rinpočheho. V roce 1944 potkal v Bhútánu 16. Karmapu, který se stal jeho nejdůležitějším učitelem. Obdržel od něj učení a odkaz linie Karma Kagjü. V následujících letech se stal rinpočhe velmi důležitým pro buddhisty v Nepálu. Díky jeho dlouhodobé aktivitě je tam rinpočhe považován za klíčovou postavu pro soužití různých buddhistických komunit. Evropu navštívil poprvé v roce 1987 na pozvání svých prvních západních žáků a blízkých přátel, lamy Oleho Nydahla a Hannah Nydahlové. Od té doby cestoval hodně po západní i východní Evropě, Severní a Jižní Americe a Austrálii, kde učil a předával iniciace v centrech linie Karma Kagjü. Zemřel v roce 2003.